foto1 foto2 foto3 foto4 foto5


facebook.com/MoudraKocka
info@moudrakocka.cz
Moudrá Kočka

Podpořte domácí vzdělávání a svobodné školy sdílením

Powered by Spearhead Software Labs Joomla Facebook Like Button

"Protože co teď vidíme jsou vysokoškoláci, mladí lidé, kteří nemají absolutně žádnou toleranci pro to, že by něco mohlo nevyjít.Je to jedna z nejúzkostlivějších generací. Kdybych už musela něco nálepkovat, tak bych řekla, že jsme v úzkostlivé generaci.S našimi laskavými úmysly jsme zašli tak daleko, že jsme zapomněli poskytnout vedení.Zapomněli jsme, že dítě musí vstoupit do opravdové společnosti, ne do Hollywoodu.Ne do smyšleného světa, kde se všechno odehrává podle toho, jak chtějí. A když bude dostatečně křičet, maminka a tatínek přemalují nebe nazeleno, aby dítě učinili šťastné.A vidím, že to rodiče vážně dělají."

...

"A ve Španělsku žila rodina, v níž dítě pravidelně používalo své techniky, aby přimělo rodiče udělat cokoliv chce.Řídila celou pětičlennou rodinu! ... A co ona dělá v těchto situacích: Kope, bouchá, plive, kouše, a když všechno tohle selže, tak se počůrá do kalhotek.A to dokonce i na autosedačku, na cokoliv. Prostě tam stojí a čůrá.A ona tehdy udělala absolutně všechno. Protože jsem nenechala rodiče se zaprodat a dát jí zase její drogu.Protože to je všechno, co to je.

Rodiče si myslí, že jsou laskaví, ale ve skutečnosti jen dítěti způsobují závislost na tom, že cokoliv jim jejich mysl přikáže, tak musí dostat.A musí to dostat hned. A musí to být podle nich. A ona jednou bude dospělá a lidi nebudou poslouchat cokoliv po nich chce. Spadne na čumák. Bude mít příšerné manželství.Vyroste z ní překrásná holka, kluci po ní půjdou, ale také ji budou opouštět, protože s ní nebudou moct žít."

...

"Ale musím také zdůraznit to, že žijí v existující společnosti a je naprosto v pořádku jim dát najevo pravidla.Mé děti už ve třech letech chodily na koncerty klasické hudby do divadla s námi. Někdy na mé vlastní hodiny. A seděly víc potichu než stará paní, která pořád otevírá bonbony, aby zklidnila svůj krk, ale dělá to spoustu hluku. Ve svém věku také šeptá tak nahlas. A naše děti seděly na koncertě klasické hudby v první řadě. A sotva jste je slyšeli dýchat." 

"A děti MILUJÍ pravidla! A když to rodiče poslouchají a řeknou: "Né, mé dítě to nechce následovat!" Neberte to jako vinu nebo výčitku, ale vytvořili jste to."

 

.

 

Po kliknutí na symbol CC (Titulky), se titulky zobrazí. Naleznete zde rovněž symbol Přepisu videa, který je bez stylizace, dle mluveného slova, tj. čistý výpis titulků programem.

 

 

Revoluce Zdravé Rodiny

Progresivní rodičovství: Zašli jsme moc daleko? Interview s Naomi Aldort

D: Ahoj, já jsem Debra Graugnard. Vítejte v "Revoluci Zdravé Rodiny".Budeme diskutovat o fyzickém, mentálním, emočním a duševním zdraví dnešních dětí - budoucích vůdců.Dnes tu mám Naomi Aldort. Vítej Naomi! Děkuji.

N: Děkuji, že mě tu máte :)).

D: Děkuji, že tu jsi.Naomi dnes bude hovořit o progresivním rodičovství - Zašlo moc daleko? Četla jsem životopis Naomi a nechci nic opomenout, neboť je toho mnoho, co učinila a co udělala pro rodiče. A opravdu nechci nic vynechat...Budu tedy číst. Naomi Aldort je autorem bestselleru: VYCHOVÁVÁME DĚTI A ROSTEME S NIMI.Kniha byla přeložena do 14 jazyků a jejich počet narůstá.Rodiče z celého světa vyhledávají rady Naomi Aldort jak telefonicky, tak osobně, skrze workshopy, telekonference, čtením jejích knih a díky poslechu jejich CDček a MP3.Je poutavým řečníkem na přednáškách, konferencích i soukromých událostech.Vedení Naomi Aldort změnilo životy rodin po celém světě.Její rady, sloupky a rozhovory se objevují v Kontaktním rodičovství, Homeschooling a dalších progresivních časopisech po celém světě v angličtině a jiných jazycích.Zabývá se tématy: od kojenců a batolat, přes starší děti a teenagery a také emočními potřebami rodičů.Promlouvá o širokém spektru rodičovských problémů. Její vedení se netýká milých způsobů, jak dítě ovládat, ale toho, jak mít vyrovnané dítě, aniž bychom ho museli ovládat.Jedná se o způsob bytí s dětmi a porozumění jim, aby se mohly stát nejlepší verzí sebe sama. A to nikoliv proto, že se nás bojí nebo hledají náš souhlas, ale protože samy chtějí ze své vlastní vůle. Naomi Aldort přináší mír a jasno do těžkých situací stejně tak jako do běžných rodičovských nesnází přirozeně vřelým a otevřeným způsobem. Otevírá srdce a pomáhá rodičům, aby si začali více věřit. Aby objevili svou vlastní moudrost a důvěřovali také svým dětem.Výsledkem je hluboké spojení mezi dítětem a rodičem, mír a silné, nezávislé a spokojené děti.Naomi pracuje jednoduše skrze mírumilovné a silné vztahy rodiče a dítěte od kojeneckého věku až po teenagery.Její formulka "samomluvy" je velmi oblíbená jako kombinace Práce od Katie Byron, nenásilné komunikace a další. 

Takže ještě jednou Tě Naomi vítám a děkuji, že tu jsi.

N: Děkuji, Debro.

D: Blahopřeji k práci, kterou děláš. Je to fenomenální. A vím, jak je pro rodiče účinná.Budeš s námi .. a našimi dětmi.. vlastně mluvit o progresivním rodičovství. Abych se ujistila, že jsme srozuměni, dej nám prosím nějaký obecný přehled o tom, co to progresivní rodičovství vlastně je.

 

N: To je opravdu zajímavé, protože to normálně nenazývám vyloženě progresivním rodičovstvím. Svou práci nazývám spíše jako Autentický rodič a autentické dítě.Nebo Vychováváme děti a rosteme s nimi.Ale řekla bych, že to, co učím nebo spíše to hnutí, možná patří k pokroku, netýká se to jen západu, ale celosvětově.Takže mám na mysli zřeknutí se trestů, ovládání, utlačovatelských tendencí, tím pádem je progresivní opakem útlaku."Mí rodiče mě bili, trestali mě, nutili mě být někým jiným než jsem." To myslím tak všeobecně.Mnoho z nás pochází z takových poměrů a teď bychom chtěli vychovávat děti s respektem, laskavostí, mírumilovně. Nechceme, aby se nás naše děti bály. Chceme, aby se děti chovaly dobře ze své vlastní vůle.Aby se cítily schopné a milované spíše než vyděšené a úzkostné. Což není lehké tak učinit.A dokonce v tom progresivním směru nemůžeme najít dítě, které nebylo plné obav, protože horlivě touží potěšit dospělé.Chtěly by se zapojit do komunity a do života.A od přírody chtějí uspět. A když někdo chce uspět, obzvlášť u nás lidí, tak to s sebou přináší určitou míru úzkosti.A teď se nachází dítě v novém prostředí - rodiče, prarodiče, sousedé, přátelé a poměřuje se, jestli zapadne, učí se triky, jak sem zapadnout.

Je těžké to dělat, aniž bych cítila nějakou úzkost. Určitý stupeń úzkosti je zdravý.Ale v progresivním rodičovství se snažíme, aby je ta úzkost úplně neparalyzovala.Aby se děti nebály, že budou udeřeny, že s nimi bude zle zacházeno, že budou ovládány.Ale jak vychovat děti, které se chovají dobře nebo proto, že je ovládáte nebo zastrašujete, ale díky základech položených na respektu?Nikoliv že by měly oni zacházet s Vámi stejným způsobem jako Vy s nimi, protože oni jsou děti a Vy dospělí.Ony se cítí sebevědomé a pohodlně a dostatečně milované, že ani nepotřebují dělat divné věci a chovat se špatně.A rodiče mi zmiňují určité problémy, které s dětmi mají, takže zjišťuji, že to, co učím - aby se děti chovaly vskutku dobře ze své vlastní vůle - se zkrátka neděje.Takže spousta z těch, kteří ještě stále používají metody plácání po zadečku a trestů pravděpodobně budou kritizovat to, co učím a říkat,- jak si uvedeme později na příkladech - že potom dítě bude věci rozbíjet nebo bude vzdorovat, bít svého bratra.A ve skutečnosti to není pravda, protože pokud je vychováváte tímto způsobem, tak to nedělají. Anebo když to dělají, tak poskytuji určité nástroje, jak zjistit, proč to dělají, takže můžete odstranit ten důvod"proč".A to ne tím, že jim dáte cokoliv si přejí, není to permisivní (benevolentní) rodičovství.Ten pokrok je v tom, že je přestaneme utlačovat, ovládání skrze utlačování, je to nahoru dolu. Jsme lidské bytosti a rozpoznáváme naše tendence a limity.A děláme naše úlohy s láskou a respektem.

 

D: Takže autentické rodičovství dovoluje dětem být také autentický.

 

N: Ano, přesně.

 

D: Skvělé.. skvělé. Takže: Progresivní rodičovství - Zašli jsme moc daleko?Jak jsme zašli moc daleko?

 

N: Víte, dvacet let zpátky jsme musela neustále opakovat a vtloukávat: Přestaňte ovládat své děti, neříkejte jim, co dělat, uvědomte si, že potřebují dělat, co dělají. Buďte k nim milí, milujte je. Když má dítě vztek, potvrďte jejich pocity a buďte s nimi.To není to z toho učení, že jsme zašli moc daleko. Ale rodiče s tím zašli moc daleko.Jedná se o nedorozumění. Je to jako bychom ohnuli klacek na druhou stranu namísto toho, abychom ho narovnali.Zahnuli jsme ho příliš daleko.Takže spousta rodičů v posledních letech zašlo za hranice toho, co jsem říkala.Abych to objasnila. Rodiče mi hlásí,... a ti, co ještě plácají přes zadek si ukazují: Vidíte, jaký je to spratek? Musíte mu naplácat!A svým způsobem mají pravdu. Protože když necháte děti vyrůstat bez určitého pocitu, že je někdo vůdce, a ony pak vstupují do světa, který má určitá pravidla chování... dochází to moc daleko, protože rodiče nepochopili, že laskavost neznamená, že dítě může mít cokoliv chce.A také že by neměly nikdy plakat.Takže rodiče mají velmi nízkou toleranci pro emoční vyjádření. A první kapitola v mé knize je o sebevyjádření.A jak být. Není nic špatného na tom, co jsem učila. Ale jedná se o nedorozumění. Laskavost, spojení a v kontaktu neznamená, že Vaše dítě by nemělo nikdy plakat, trpět, že by nemělo být nikdy zklamané.

Takže to, co vidím - chodívám někdy do rodin, když si mě rodiny najmou, abych přišla k nim domů nebo přijdou na návštěvu do našeho domu na pár dní. Nese to název "Rodina intenzivně"Takže to vidím na vlastní oči. Nebo mi to lidé vypráví, když máme schůzku po telefonu nebo skypu mezinárodně.Ale moje dítě se mi vymklo z rukou, já jim řeknu tohle, oni řeknou Ne, křičí a bouchají.Dokonce dneska bijí své rodiče. Malé děti.nebo na ně plivnou nebo rozbíjejí věci. Vymkli se úplně z rukou. Což není pro dítě dobré a není to ani nutné.Ale začíná to nedorozuměním, že dítě by nemělo mít nikdy žádnou překážku.Ale spousta věcí v našem životě nešlape podle nás. Nemůžeme přejít ulici na červenou. Je tu gravitace. Když to uděláte špatně, spadnete.A taky počasí. Když prší, nemůžeš jít na pláž, když prší, leje a je bouřka.A tak dále a tak dále. Nemůžeme používat křehkou sklenici a dělat s ní něco, co ji rozbije. Nemůžeme bít lidi. Nemůžeme plivat na lidi.Jsou zkrátka věci, které se dějí. Jsou to zklamání. Babička řekla, že přijde a nepřijde. Kamarád si s tebou hrál a potom odešel, už si s tebou nechtěl hrát, nebo tě bouchnul, nebo cokoliv.Abychom děti povzbudili, aby uměly čelit realitě, začíná uvědoměním, že úlohou rodiče není je přede vším ochránit.A ani to dělat všechno neustále překrásné. Protože co teď vidíme jsou vysokoškoláci, mladí lidé, kteří nemají absolutně žádnou toleranci pro to, že by něco mohlo nevyjít.Je to jedna z nejúzkostlivějších generací. Kdybych už musela něco nálepkovat, tak bych řekla, že jsme v úzkostlivé generaci.S našimi laskavými úmysly jsme zašli tak daleko, že jsme zapomněli poskytnout vedení.Zapomněli jsme, že dítě musí vstoupit do opravdové společnosti, ne do Hollywoodu.Ne do smyšleného světa, kde se všechno odehrává podle toho, jak chtějí. A když bude dostatečně křičet, maminka a tatínek přemalují nebe nazeleno, aby dítě učinili šťastné.A vidím, že to rodiče vážně dělají.

Dám Vám pár reálných příkladů. Takže tohle teď opravujeme. A používám slovo VEDENÍ namísto ovládání.Není to o trestání, plácání přes zadek, není to ani o tom, že bychom přestali být laskaví. Mluvíme o spojení, lásce, respektu, ale rodič stále zůstává vůdcem.Dítě vzhlíží k rodiči, aby získalo odpověď na to, jak tahle planeta funguje.Jaká jsou pravidla hry a téhle komunity. Prosím, ukaž mi to.A musíme jim to ukázat nikoliv trestáním, ani hrubě. Není to vůbec potřeba, protože k nám vzhlíží.Ale nepředstírejte, že svět je "Panacea" (kde je vše možné).Že musí dostat cokoliv chtějí. A další věc, která tomu napomáhá, a není to chybou rodičů, ale průmyslu, který se pase na nápadech, které se vyskytují všude kolem.A průmysl krmí rodiče všemožnými cetkami, jak dítě utišit. Mávejte před ním tohle hračkou, dejte jim tohle, nabídněte tamto. Třeste s ním takhle, nebo takhle. Kolébka a křesílko, co se třese, věci, co visí.. Znáte to: Dělejte tohle, dělejte tamto.Neustále si pohrávají s intencemi rodiče, že dítě by nemělo nikdy plakat.A zapomínají, že děti stejně jako všechny lidské bytosti někdy musí plakat.A my bychom jim měli vyslat zprávu: Ano, pláč je v pořádku. Nemusíte způsobovat pláč tím,že k nim budete krutí a odpojení.Ani tím, že je opustíte. Učím stále o vazbě (attachment parenting). Skrze celé dětství, celou dobu. A když rostou, tak průmysl se snaží v nich podněcovat závislost na věcech.A na tom, že dostanou, co chtějí. Takže máme, jak říkávám, nemoc "Já chci". Takže chceme malé děti pořád navnadit odměnami, zábavou, odlákáváme pozornost, aby přestaly plakat.A pak se divíme, že to bez toho nezvládnou. Jsou na tom závislí a řvou na lesy, když nedostanou, co si přejí.A my si myslíme, že jim to musíme dát. Panebože, oni křičí, mají mizerný život, trpí a já to způsobila. Musím jim dát vše, co chtějí.Tak tohle je ten špatný směr. Protože to zkrátka není pravda, že by děti nezvládly reálný život.Nemusíme být těmi, kdo to trápení způsobuje, neříkám, abyste své děti opouštěli, separovali je od sebe, když ještě nejsou připraveny.Absolutně ne. Reagujte na ně. Sledujte za tím vším ten pravý důvod, co skutečně potřebují.A buďte opravdovým milujícím vůdcem. Aby život mohl plynout s tím, co mohou dělat, nikoliv s tím, co nemohou.

 

D: Překrásné. Zní to, jako bys říkala: Buďte vůdce. Dejte jim pravidla, strukturu, příklad toho, jak uspět v životě, pomozte jim s tím.A zdá se mi, jako bys říkala, že když jim dáte věci kdykoliv pláčou, jak potlačit emoce. V mé generaci nebylo v pořádku, když se emoce dávaly najevo.Potlač to, vypni to, buď tvrdý. A teď se to dostalo fáze: Když se nějaká emoce objeví, rychle mu něco dej. Je to jen další způsob, jak umlčet emoce.A to potlačuje pravost. To je super.

 

N: Ano. A neříkám, abyste způsobovali vztekání, protože si to někteří rodiče pletou. Řeknou si: Okej, teď můžu být hrubý a říct mu Absolutně ne. A oni pak křičí.Ne, tohle netvrdím. Buďte milí. A nevytvářejte situace, kde musíte neustále říkat Ne a proplouvejte životem.Ale když se dítě vzteká, že nemůže přejít rušnou ulici sami, když honí kočku, nebo když nemůžou mít bonbon, protože jim nedovolujete jíst cukr nebo jim nedovolíte bouchat miminko. Ale prostě s nimi buďte, když křičí, projděte tím temným tunelem s ním.Dostaňte se přes tu bolest. Neodstraňujte ten temný tunel. Buďte s nimi. Držte ho za ruku: Ano, právě si procházíme pláčem.Paráda, překrásné. Myslím si, že nastal správný čas na nějaké příklady.Mohla bys nám dát pár příkladů od lidí, se kterými jsi pracovala. A jak jsi aplikovala svou práci do jejich životů a jak jim to pomohlo.Ano, rozhodně. Dám vám pár příkladů. Ty nejlepší pochází z programu "Rodina intenzivně".Když je daná rodina u mě doma nebo já u nich.

Jeden z těch příkladů - 4 letý chlapec, který byl vskutku trénován ve stylu: "Musím dostat vše, jak chci já, jinak..."A jeho matka si myslela, že je prostě jen milující. Když dítě něco chce, musíme mu to dát, jinak to dítě bude řvát. Byl to strach z emocí dítěte.Jak jsi právě zmínila. Začali jsme na tom tedy pracovat a ona mě poslouchala. Matka i já jsme seděly v tomto pokoji. Měli jsme sezení jen pro ni.Ohledně rodičovských potíží. A můj manžel připravoval večeři. Když jsou u nás jsou, tak tu i jedí, a tak dále.A chlapec sem přišel, přerušil sezení a řekl matce, ať jde do supermarketu, který je vzdálen 10 minut autem, a ať nakoupí něco z rychlého občerstvení, že chtěl jíst své brambory, že musí mít svoje oblíbené brambory.

 

D: Bylo mu 4?

 

N: Ano, asi 4,5, tak nějak.Skutečně neustále ovládal celou rodinu. Kompletně. A vidím to pořád dokola.Takže tenhle čtyřletý chlapec přijde a za normálních okolností by se zvedla, zmeškala by své sezení, za které zaplatila stovky dolarů, nasedla by do auta a strávila by hodinu na cestě, jízda by byla patnáct minut, pak nákup, fronta, a podobně.A vrátila by se za 50 až 60 minut. Což je délka našeho sezení. A přinesla by mu jeho brambory z rychlého občerstvení, což je navíc nezdravé.A já jsem jí okamžitě dala signál, že tohle je její příležitost, aby do toho nespadla, aby nechvátala hned za tím, co chce on.On to zvládne.

Rodiče se ale dostanou do situace, kdy se dítě rozeřve, jakoby ho někdo zavřel do Osvětimi. Trhá nám to srdce. (a uši... pozn. překladatele:))Ale ve skutečnosti křičí ze stejného důvodu, kvůli kterému se z lidí stávají také šílenci, kvůli vlastním myšlenkám. On chce mít totiž pravdu. Je to mysl. Mysl říká: Dostanu a budu mít, co já chci!Čím víc jim toho dáme v těchto situacích, tím více je na tom činíme závislými. Je to jako droga. Stávají se závislým na tom, aby dostaly vždycky to, co chtějí.Čím víc to tak děláme, tím méně bez toho mohou být.

Takže za normálních okolností by se zvedla a šla mu to koupit. A ona už takřka žebrala, abych s ní souhlasila, že je to ta správná věc, kterou by měla udělat (jet na nákup jídla).A ve skutečnosti se ta žena proti mě zpočátku obrátila. Tak těžké to pro ni bylo. Něco ve stylu: "Já ti nevím Naomi, chci být milá." Ona si totiž myslela, že ji učím být nezdvořilá.A já jsem se snažila to dítě osvobodit z této závislosti. Ona tedy následovala mé instrukce, ale nemohla to udělat celým svým srdcem, takže on cítil, že je na rozpacích.Začala způsobem: "Promluvíme si s Naomi manželem a uvidíme, co řekne." Zkoušela všelijaké věci, že to zůstávalo viset někde ve vzduchu, že možná dostaneš, co chceš.A já jsem se jí pokoušela říct, aby mu sdělila, že Ne, že nemáme tyhle brambory doma, že stejně neděláme doma nezdravé jídlo a že on je v tomto domě hostem a když mu nebudou chutnat tyhle naše brambory, je tam spousta jiného jídla,a kdyby mu tohle řekla hned na začátku, tak by byl úplně v klidu. Vím to.

Kdyby matka byla silná - když jsme u otázky, co by měla udělat - potvrdit jeho pocity.Říct: "Já chápu, ty máš rád ty brambory, co míváme doma. Ale tady takové nemají. A nemusíš jíst brambory. A když ti bude jídla málo, dáme ti něco jiného, co doma najdeme. Abychom zajistili, že budeš mít dost jídla. "To dítě by bylo v pohodě, protože se přihodila podobná situace a to dítě bylo úplně v pohodě a matka byla naprosto ohromena.Ale ohledně toho prvního příběhu. Dítě jde ven a křičí. A můj muž nevěděl, jakou práci jsem tu zrovna dělala, mu řekl: "Víš co, já stejně pojedu do města, tak já ti ty brambory můžu koupit." Úplně to celé šlo k šípku. A když jsem vyšla ven a on mi to pověděl,řekla jsem mu, že právě pokazil, co jsme tam dělali. A on si to uvědomil. Když jsem mu vysvětlila, o co jde, tak pravil: "Dobrá." A šel do herny, kde ten chlapec relaxoval a myslel si, že dostane své brambory.Můj muž jde dovnitř a říká: "Nekoupím ty brambory. My neděláme tyhle jídla v našem domě."Řekl přesně to, co jsem mu napověděla. "Je tam spousta jídla, můžeš jíst to, co máme."A můj manžel odešel. Už musel odejít. Dítě přišlo zpátky a vztekání se začalo nanovo.A matka ještě nebyla úplně připravená, aby mu řekla: "Dneska to máme takhle." Takže byla na zemi s ním. Obviňovala Harveyho (manžel Naomi), obviňovala mě, říkala mu: "Já vím, byl ošklivý" Potvrzovala jeho pocity a rozpoutávala velký oheň v jeho emocích.Otec to pochopil a stejně tak jeho velký bratr, okolo 10-11 let. Absolutně to pochopili. Takže začali vymýšlet, co dělat. A nakonec to byl jeho bratr, kdo řekl: "Hej brácho, jdem si hrát s něčím, co měli v herně."Vzal ho tam a chlapec se uklidnil.

Matka a já jsme měly sezení, pomohla jsem jí stát se kompletně silnou a odolnou v téhle věci. Takže už byla v pohodě. A když jsme se později ptaly, co se stalo, neboť to dítě přišlo na večeři, snědlo brambory, snědlo všechno, bylo naprosto v pohodě a klidu.Podívala jsem se na otce a zeptala se ho: "Co se stalo v herně?" A on řekl: "Jen jsem udělal, co jsi nám říkala." A chlapec kňoural: "Já chci, já chci svý brambory!""A tak jsem mu prostě řekl Dneska nejsou žádný Gravy brambory. Takže sníš, co sníš." Tak jsem se zeptala, co se stalo pak.A to dítě řeklo: "Aha, tak okej."Ano, rodič byl jasný vůdce. "Takhle to je." A ani rodič není smutný. Vidíte? Ta matka nebyla schopná nebýt smutná.A vyprávěla mi, co se jí honilo hlavou. Bylo tam spousta příběhů - mimochodem dělám taky Práci od Byron Katie. Takže jeden z jejích příběhů bylo to, že bude hladový."Ó chudáček dítě, bude hladové. Trpí. Naomi A Harvey manipulují situací a mé dítě bude hladové." Všechno takové velké drama.Potom jsme spolu udělali tu Práci a ona si uvědomila, že nic z toho nebyla pravda.A druhý den jsme tady seděly úplně stejně. Učím rodiče také, aby se zapojily do mocenských her. Což je úplně jiné téma, na které si myslím, že dnes nebudeme mít čas.Je to jedna z uzdravovacích terapií. Vynalezla jsem spoustu terapií ve hře.A tohle je jedna z her pro rodiče a děti, které učím na workshopech a sezeních. Ale on zase přišel a přerušoval ji kvůli něčemu.Nechtěl, aby měla zrovna sezení, i když se mu věnovala a mohl být ještě se svým otcem, bratrem, sestrou, byly to tři děti. A když vešel dovnitř, byla naprosto silná. On začal mocenskou hru, začal házet polštáře.Dočkal se od ní odezvy na mocenskou hru. Byl hotový asi za minutu. Byla ohromena. On si totiž uvědomil. Maminka je jako kámen. Nepotopí se se mnou do jezera, zůstává na břehu.A já si můžu dělat vlastní věci. A uvědomil si, že je zábavnější jít hrát si do herny se svými sourozenci.Takže hodil poslední polštář na podlahu a utekl pryč. A ona vykulila oči jako Panebože. Jak jednoduché.A tenhle příběh se opakuje pořád dokola.I u rodičů, kteří tu nejsou osobně. Ale lidi mi vypráví, že jakmile si uvědomí, že s dítětem mohou jednat přímo, že nemusí dělat nějaký laskavý workshop Uvidíme a Zkusíme, nic, co by jim dávalo nějakou naději, že jejich závislost na tom dostat cokoliv chtějí, bude naplněna,když s tím přestanou, dítě se přestane vztekat.

A ve Španělsku žila rodina, v níž dítě pravidelně používalo své techniky, aby přimělo rodiče udělat cokoliv chce.Řídila celou pětičlennou rodinu!Zahrnuje patnáctiletého teenagera.Cokoliv řekla, tak oni honem honem dělali, aby předešli výbuchu.Na našem prvních setkání, když jsme šli společně na procházku, během prvních 15 sekund řekla, že chce jít zpátky. A rodiče se otočili zpátky, protože když ona nechce jít, tak jdeme zpátky.Protože jinak ze sebe udělá obrovskou raketu. A já jsem řekla: "Počkejte chvíli, je nás pět. Zpátky nepůjdeme."Sotva jsme na procházku vyšli. Kdyby byl někdo jiný doma, s kým by mohla zůstat, ať už s chůvou, velkou sestrou, babičkou. Tak je to v pohodě.Ale nikdo tam není. Takže jdeme."A co ona dělá v těchto situacích: Kope, bouchá, plive, kouše, a když všechno tohle selže, tak se počůrá do kalhotek.A to dokonce i na autosedačku, na cokoliv. Prostě tam stojí a čůrá.A ona tehdy udělala absolutně všechno. Protože jsem nenechala rodiče se zaprodat a dát jí zase její drogu.Protože to je všechno, co to je.

Rodiče si myslí, že jsou laskaví, ale ve skutečnosti jen dítěti způsobují závislost na tom, že cokoliv jim jejich mysl přikáže, tak musí dostat.A musí to dostat hned. A musí to být podle nich. A ona jednou bude dospělá a lidi nebudou poslouchat cokoliv po nich chce. Spadne na čumák. Bude mít příšerné manželství.Vyroste z ní překrásná holka, kluci po ní půjdou, ale také ji budou opouštět, protože s ní nebudou moct žít.Takže my jsme čekali, ona se vztekala. Příležitostně ji otec pochoval a já jsem řekla, že tu procházku zkrátíme.Tak pět deset minut. Ona věděla, že jsme to zkrátili kvůli ní. Ale když jsme se začali vracet, tak řekla, že chce jít dál.Stejná záležitost. Muž se snažil jí držet obličej dál, aby ho přestala kousat.A ona kopala a křičela. A když přišla domů, tak se počůrala. Udělala vlastně všechno.Dělala to každý den. "Rodina intenzivně" trvá většinou pět dnů. A tohle nám zabralo čtyři dny, aby si naprosto uvědomila, že má konečně rodiče.Už se s tebou nikdy nepotopí. Ona si myslela, že rozhoduje o tom, do jakého supermarketu půjdou, jestli půjde na pláž nebo ne.

Vyrazili jsme spolu na pláž.Ona řekla: "Ne, já zůstanu v autě." Tak jsem jí řekla: "Fajn, zůstáváš s tatínkem." A já jsem šla se sourozenci a matkou na pláž.A o pět minut později vesele skákala s tatínkem na pláži. Jen v jiném oblečení, protože se počůrala.Udělala to v autě.Uvědomila si: "Já tu trčím, zatímco oni se baví na pláži. A já jsem tu zůstala trčet se svým příběhem."A tohle děláme i my dospělí. Takhle válčíme. "Moje země! Můj způsob! Moje náboženství!" Je to výplod myšlení.Obhajujte si to a načůráte si do kalhotek. A zůstanete v autě.Nechte to plavat. Nechte plavat svou závislost na svých myšlenkách. Že to musí být podle Vás a běžte se bavit na pláž.Takže přišla na pláž, šla do vody, skvěle se bavila a nenastal žádný problém.Takže po čtyřech dnech... pořád přicházely nějaké věci.. u jídelního stolu, všechno možné...a ve chvíli, když se rodiče stali silnými a jasnými, stejně tak milujícími, nikdo ji nikdy netrestal nebo neříkal něco zlého... tak je to skoro rok od této události.A už jsme s rodiči mluvila dvakrát a oni řekli, že je to pryč, protože to sami přestali dělat. Přestali krmit její "drogu výběru" nebo že dostane cokoliv chce.A nebojí se toho, že bude plakat, a nenechají ji už terorizovat rodinu.Tak tohle je další příklad.Ale každý má nějakou zkušenost s boucháním. Sourozenecká rivalita, Žárlivost.

Ještě odmítnuté dítě. A my se vždycky snažíme být milí.Když třeba dítě vyjde ven z pokojíčku, kde si hrály děti, sourozenci. A povídá, že si s ním nechtějí ostatní hrát a že musí odejít. A rodiče se omylem opět snaží potěšit to dítě a říkají, že si s ostatními půjdou promluvit.Snaží se je zachránit. Tímto jednáním dávají dítěti zprávu: "Nedokážeš zvládnout bolestivé emoce.“ "Musíme tě zachránit od jakéhokoliv nepohodlí." A v tomto světě se jedná momentálně také o fyzickou stránku. "Óó je ti trochu zima, vedro," Je to jako by vám muselo být pořád pohodlně. Teplota, hlad. "Máš hlad?" Okamžitě ti seženeme nějaké jídlo. Děti neví, co je to být hladový ani na chvilku. Je to pro ně dobré být chvilku hladové.(Návrat k situaci dítěte vyřazeného ze hry) Takže obvyklý pokrokový milý rodič by si dítě vzal a řekl, že si o tom promluvíme a uvidíme, co se stane. To je typické. A řekl by: "Co kdybychom se zapojili všichni? Všechny vyslechneme. Takže ty slibuješ, že už to nebudeš víckrát dělat." Dají jí druhou šanci. A přitom tomu dítěti ostatní dali možná už deset šancí.Ve skutečnosti mám jednu takovou příhodu a vím přesně kolik šancí mu (synovi) dali. A bylo jich hodně.A v tu chvíli také znevažujeme kohokoliv, kdo je tam vůdce ve skupině dětí, který mu řekl, aby odešel.Zpochybňujeme jeho či její sílu. Že udělal rozhodnutí, které nefunguje, když rozhodl, že nějaké dítě musí být ze hry vyloučeno, aby si ostatní děti mohly hrát.Takhle působíme mnoho škod.

A pak je druhá strana. A jako bych slyšela lidi, co poslouchají tohle interview: "Počkejte chvilku! To bych neudělal!" Ti by dítěti řekli: "Dostal jsi lekci?"To je kruté! To dítě už trpí. Už se poučilo. Vyrušovalo a bylo požádáno, aby odešlo. A ať už udělalo cokoliv, tak to nefungovalo. A my do něj ještě budeme rýt."Snad ses poučil!" "Víš, že jsi zlobil?! Nejen, že tě vyloučili kamarádi, ale teď když jdeš ke mně pro objetí a útěchu, tak udělám to samé!"A řeknu ti: "Snad jsi dostal lekci! Vidíš! Zlobil jsi a proto tě poslali pryč!" Říkám tomu soudní síň.Měli bychom poskytnout dětem síň lásky, ne soudní síň.Láskyplnou síň s vedením, které dítě povzbudí. Já radím potvrdit pocity dítěte. "Vypadá to, že sis s nimi chtěl opravdu hrát. Až vyrosteš, tak se budeš umět lépe ovládat.""Chtěl bys podniknout něco se mnou?" Řeknete jim: "Ok, taková je realita. Co bys místo toho chtěl dělat?"A když se nejedná o vaše dítě, ale o dítě kamaráda: "Chceš, abych zavolala tvé mamince, aby tě vyzvedla? Chceš jít domů a hrát si se svým malým bratrem?" cokoliv... "Chceš, abych ti přečetla knížku nebo mi pomoct? Právě tu zahradničím. Můžu ti nějak pomoct?" Mohlo by se jim to líbit.Ale v podstatě jim říkáte, že tohle je realita: "Jsi vyřazen." A všichni se něco naučí. Děti v pokoji zjistí, že to zvládnou samy, že nepřijde žádný dospělý znevažovat jejich rozhodnutí. A to vyřazené dítě ti řekne, co se mu stalo, protože se vás nebojí. Neříkáte jim totiž, že aspoň dostali lekci.Takže je v bezpečí, potvrdili jste pocity, jste milující, pokud je to vaše dítě, řeknete mu: "Miluji Tě."Což jim řekne: "Ok, mohu dělat chyby. Vyrušovat a být vyloučen. A moje máma mě pořád miluje. Jsem pořád hodnotný člověk.""A navíc věří, že se jednou dokážu lépe ovládat.""Takže budu." A cítí se jistě a můžou se pohnout dál. Jdou a často si hrají samy nebo poprosí matku či otce či kohokoliv, ke komu přišli, aby je odvezli domu nebo chtějí být s nimi, přečíst knížku nebo pomoct. Ale přenesou se přes to.Přenesou se přes to spíš než aby se snažili napravovat minulost.Jasně.

D: Dáváte jim potvrzení a ony se pak mohou přes to přenést.

N: Přesně tak. A je to potvrzení bez dramatu. To je jedna z dalších chyb u progresivních rodičů.Dělají, jakýsi komunikační workshop, jak to nazývám.Vidíte, že musíte rušit své dítě a jít někam. A namísto toho, abyste jim řekli narovinu dopředu, že budeme odcházet: "Ok, musíme odcházet." A potom začnete: "Chápu, že jsi byl zrovna uprostřed hry a opravdu jsi chtěl tohle a tamto.." a projdou si celý komunikační workshop.Takže když je dítě vyhozeno z pokoje plného dětí, tak potvrzení je zkrátka: "Opravdu jsi chtěl zůstat v pokoji a hrát si." A to je vše!Žádné drama! "Óóó to je taaak smutné! Každý si hraje a ty jsi tady sám!" Teď bude vážně hodně zklamané.A nemám nic proti tomu, když je někdy smutné, ale nemusíme přilívat olej do ohně a dramatizovat to.Může být zklamané už samo o sobě. A když je smutné autenticky, tak se může stát, že když se zeptáte: "Chtěl sis s nimi opravdu hrát?", dítě se rozbrečí."Jo, vážně jsem se těšil, až budu s kamarády." A pak dítě pláče a vy mu říkáte: "Pověz mi o tom víc." Znáte to... "Co se stalo?", "Co bys chtěl udělat jinak?" Prostě je vyslechněte. Nechte je mluvit, plakat, nakreslit, co cítí.Nebo je nechte si hrát s panenkami. Mám spoustu terapeutických her na žárlivost, odmítnutí, na cokoliv. A buďte s nimi. Potvrzování funguje. Ale nechcete určitě potvrzením rozpumpovat nějaké drama. A utopit dítě, když se netopilo zprvu.Ony jen přišli se vám svěřit, co se stalo. A když vy zůstanete silní: "Fajn. Chtěl bys být raději se mnou?""Nebo co bys chtěl dělat? Chtěl by sis hrát s tím, cos přinesl?" Pak si pomyslí: "Hele, ona si nemyslí, že se stalo něco velkého."Ona si myslí, že to zvládnu. Ok, tak to zvládnu.

D: Překrásné.

 

N: A tohle je síla.

 

D: Takže co jsem slyšela, je, že ty pracuješ s rodiči, abys pomohla jim vysvětlit své představy ohledně toho, co je v pořádku a také vyjádřit, co je jim příjemné nebo nepříjemné.Z jejich minulosti nebo situace. Takže začínáš s rodiči.

N: Je to "Vychováváme děti a rosteme s nimi." Titul knihy není upřímný. Mělo by to být: "Vychováváme sebe, abychom byli schopni vychovávat své děti.Takže jeden z tipů, který bych dala rodičům začátečníkům: Uzdravte sebe, pracujte na sobě, uvědomte si, že když chcete po dítěti, aby se stalo loutkou, která krmí vaše emoční schopnosti, když chcete, aby byly šťastné celou dobu.Není to jejich povinnost, aby váš činili šťastné tím, že budou samy pořád šťastné. To je život a někdy zkrátka nejsou šťastné. Nebo když mají být v něčem úspěšné, být úspěšný student nebo cokoliv. Musíte pracovat na sobě, abyste se sami osvobodili, aby dítě mohlo být svobodné takové, jaké ve skutečnosti je.

 

D: Takže by rodiče měli vědět, že když nejsou také pořád šťastní, je to v pořádku a mohou sobě dát stejné povzbuzení.A pak se to změní.

N: Přesně. A vaše dítě je vaše zrcadlo.A je to tak pořád dokola. Jestli máte vztekající se dítě, jste vztekající se rodič. Neznamená to, že řvete jako to dítě, ale váš vnitřní vztek je třeba to, že hned zastavíte a dáte jim cokoliv to dítě chce.Nebo se svým manželem, matkou... trváte na tom, že si musíte právě teď lehnout nebo se váš syn bude vztekat.Musíte se ohlížet i na toto zrcadlení. Když se pořád potácíte, abyste přebarvili oblohu nazeleno kvůli dítěti, tak to je vztek.

 

D: Rodiče  následují vztek dítěte.

N: Ano, děti budou následovat spíše váš příklad než vaše slova.Jenom váš příklad.Oni opravdu cítí vaše nitro, víc než vaši nejcennější radu. A to potřebuje být zahojeno.A dnes je tedy s tímhle progresivním rodičovstvím pracuji na obou stranách. Protože stále učím nesnažit se děti modelovat. Dovolit jim se utvářet samy. Dát jim tu svobodu. Aby se staly tím, kým jsou. Ale musím také zdůraznit to, že žijí v existující společnosti a je naprosto v pořádku jim dát najevo pravidla.Mé děti už ve třech letech chodily na koncerty klasické hudby do divadla s námi. Někdy na mé vlastní hodiny. A seděly víc potichu než stará paní, která pořád otevírá bonbony, aby zklidnila svůj krk, ale dělá to spoustu hluku. Ve svém věku také šeptá tak nahlas. A naše děti seděly na koncertě klasické hudby v první řadě. A sotva jste je slyšeli dýchat.Protože věděly, že jsme se k nim chovali jako k dětem, které chtějí zapadnout.Když jsme chodili do restaurace, vždycky jsme schlýchávali mnoho komplimentů. Lidi za námi chodili: "Páni, vaše děti se chovají tak skvěle, co děláte?" Nedělám nic, jen se ujistím, že si vybraly být v restauraci, že měly dostatek pohybu ještě předtím, než šly do restaurace.Že je to restaurace, která by se jim líbila. Že je to restaurace, ve které při čekání na jídlo můžete jít ven a hrát si. Takže ty podmínky se slučovaly s jejich potřebami. Jsou potom schopné to zvládnout.Chtějí tam teda být, jsou nadšené, ví, jak se chovat, protože chtějí být jako ostatní dospělí v restauraci.Vždycky říkám: "Najděte to, co vaše dítě potřebuje." Protože když ten problém nastane... žádné dítě nechce být destruktivní. Pokud totiž máte dítě, které chce být destruktivní, něco v něm emočně probíhá. A musí se vyřešit zdroj tohoto počínání.Proč? Co se děje? Co se naučil? Jaké potřeby nejsou naplněny? Někdy se tam skrývá opravdová úzkost. Rodiče dítě moc kontrolují, ovládají a zašli tak daleko, že dítě dostali do podmínek, které nemůže zvládnout.Vypráví potom: Vzal jsem dítě na návštěvu ke kamarádům. Rádi si s nimi hrají, ale ti kamarádi mají spoustu věcí na poličkách, kterých se dítě nesmí dotýkat.Nebo jídla, které nechcete, aby vaše dítě jedlo. Musíte říkat svému tříletému nebo i desetiletému dítěti neustále Ne, ne, ne, to nesmíš.Tak je prostě neberte do takových domovů. Je toho na ně příliš. Když jsou moc malí, aby to věděli a pochopili: "Navštívíme tyto lidi, ale nebudeme jíst jejich jídlo nebo nebudeme zapínat televizi, když my nemáme televizi atd."Když jednáme s dětmi, které to ještě nepoberou, můžete říct lidem: "Až přijdeme, můžete dát deku na televizi, aby to dítě nevidělo?" Tohle jsem tedy neříkala já, ale měla jsem klienty, kteří to tak dělali.Například brát děti na nákupy, pro většinu dětí to prostě nefunguje. Strkáme je do podmínek, které nemohou zvládnout.Je tam příliš mnoho stimulace, na kterou musíte odpovídat Ne. Takže já musím vždycky říkat manželovi, ať jde nakoupit.

 

D: Dobrá a kdy je to tedy správné... kdy vezmete dítě do situace jako "Takový je život" a naučíme se to zvládnout tuhle stimulaci versus "Tohle je na ně moc, tohle vynecháme na chvíli.

 

N: "Tak doufejme, že znáte své dítě. A že postupujete jen o maličkatý krůček na jeden zátah. Takže je vezmete do obchodu se zdravým jídlem a uvidíte, že blázní u bonbonového baru, možná je to na ně moc.Nebo je tam vezmete a řeknete jim dopředu. Uvidíme tohle, můžeme se na to dívat, ale nebudeme nic kupovat. Řeknete jim to dopředu, budu brát ovoce a zeleninu, mléko a vajíčka, cokoliv kupujete.A můžete se dívat na bonbony, ale žádné nekoupíme. A pozorujete, jestli to zvládnou. Ale nebrala bych je do celého supermarketu, kde je hromada hraček, bonbonů, hromady hromady věcí, je to přestimulované.Nebo bych je nebrala do míst, kde musíte neustále říkat Ne. Takže když jdeme k babičce, řekla bych jí: "Mohla bys dát nahoru věci, kterých se nesmí dotýkat?" nebo "Mohla bys to někde zavřít?" prostě jak to děláme i v našem domě.Abyste to udělali jednodušší, pokud máte batole nebo miminko. Ale když máte teenagera nebo desetiletého, prostě jim řeknete: "Až přijdeme k babičce, nezapomeň, že nemá ráda, když děláme tohle či tamto." Řekněme, že nemá ráda, když dáváme jídlo na její gauč a doma třeba na gauč jídlo nosíte a je vám to jedno, že si tam dávají třeba i nohy, víte, že jsou to vaše děti."Pamatujte, že babička nemá ráda, když dáváte nohy na gauč. A nedotýkej se raději tohohle." Cokoliv, řeknete jim to předem. Rodiče znají své děti. Ví, na co jsou zralé. Připraví je na to postupně.Berete je k babičce už odmala, do určitého stupně ozkoušíte s dítětem dům a hranice. Nebo je držíte, jste s nimi, vezmete jim jejich hračky, či aktivity, které mají rády, řeknete jim, že by se neměly dotýkat babiččiné vitríny.To jsou její dekorace, které nechce dávat pryč. Mohli byste jí říct, ať to třeba zamkne nebo tam dát gumičku, když to není zamykací. Je kopa způsobů, jak to zjednodušit.Aby se naučili ten proces postupně.

D: Takže jim dáváte určité komunikační prostředky, a řeknete předem, jaká jsou očekávání a komunikujete o tom, jakmile je dítě připravené na další krok.

N:  Přesně.Stejně tak jako když jsem brala děti na koncerty klasické hudby ve věku 2 a 3 let. Sdělila jsem jim to předem. Budeme sedět na hudebním místě. Budeme potichu. Nic nepovídáme. A seděli jsme na ostrůvku, kdyby to nezvládali a řekla jsem jim, ať mi dají znamení, které bude znamenat, že potřebují ven.A na záchod jsme šli před koncertem. A řekli jsme jim, že potom nebo když lidi tleskají, tak můžeme zmizet.A nikdy jsme nemuseli odejít z koncertu.Ale kdyby bylo potřeba, tak bych to mohla udělat a děti znaly pravidla. Protože tam byl dospělý, vůdce, který jim řekl: "Až tam přijdeme, takhle to tam funguje."A děti MILUJÍ pravidla!Ony milují, když vědí, jak to funguje a milují se tím řídit a zapojí se do společnosti! O tom je zapojení do společnosti - jak to funguje.Znáte to, když je vezmete na procházku a řeknete jim, že když svítí červená, nesmí přecházet. A musí čekat a oni čekají a řeknou vám, když se rozsvítí zelená. A teď tam odpočítávají čísla a oni počítají. Děti tyhle věci zbožňují.Povíte jim: "Jdeme na koncert, do restaurace a takhle to tam funguje." A ony jsou ty první, kdo to chce následovat. A když to rodiče poslouchají a řeknou: "Né, mé dítě to nechce následovat!" Neberte to jako vinu nebo výčitku, ale vytvořili jste to.Došlo k nedorozumění. Není to důvod k tomu, aby rodiče cítili vinu nebo aby to brali jako obvinění. Není to obvinění. Je důležité, abyste se neobviňovali, ale uvědomili, že je tam něco, nad čím máte moc. Jedná se spíš o zodpovědnost nebo obvinění. Není to soudní síň.Když spálíte rýži, neobviňujete rýži. Víte, že jste ji tam nechali vařit moc dlouho.Nehoří. Telefonovali jste a zapomněli, že děláte rýži. Jedná se o to samé.Když se vaše dítě chová hrubým a nepřijatelným způsobem, je to jako byste něco propásli. Dali jste jim nějakou informaci, že vám teď nevěří.Myslí si, že nechcete být na jejich straně, jsou svým způsobem programovány jít proti vám. Když se projevíte jako člověk, který jde proti nim, poškozuje jejich úmysly, vždycky říká Ne na všechno, co chtějí nebo nevytvoří podmínky, které pro ně fungují a říká jim pořád, že jsou potížisti. Potom se skutečně budou stavět proti vám. Je to zrcadlo. "Aha, musím se jim jevit v jejich očích jako někdo, kdo je neustále proti nim."Když si myslíte, že dítě jde pořád proti vám, podívejte se, kde jdete proti němu vy.Neobviňujte se, jen se podívejte, jak jste spálili rýži.Vaše děti se bijí. Nechali jste je dlouho osamotě spolu? Vaše starší dítě není dostatečně staré, aby bylo rodičem.Takže když se něco stane s menším, není to jeho práce zvládnout to mírumilovně. Je to vaše práce. A vaše práce je přerušit jejich společný pobyt, když potřebujete něco udělat nebo zavolat kamarádovi, vždyť si hrají tak krásně. Já bych byla rozhodně ve stejném pokoji s nimi.Dokonce bych doporučila to přerušit pět minut předtím, než se to začne rozpadat. Snažte se to vycítit.

 

D: Znáte své děti a kde jsou jejich limity.

 

N: Ano, tak.Sundáte rýži z ohně. Necháte to s horkou vodou a ono se to vsákne. A nemusíte pod tím mít ani ten oheň. Nespálíte to.

 

D: Dobrá. Takže pochopila jsem z toho, co jsi říkala, obzvláště z toho příkladu, když jsi brala 3 leté syna na koncerty. Řekla jsi jim dopředu: "Takhle to funguje. Takhle to děláme." Poskytla jsi jim také komunikační prostředky Tebou, v případě, že budou něco potřebovat. Řekla jsi jim, co budeme dělat následující dvě hodiny: "Budeme sedět, a když lidé začnou tleskat, bude to náš čas. Můžeš mi dát také signál." Řekla jsi jim jak to funguje, očekávání, dala jsi jim vhodné přijatelné komunikační prostředky, které budou fungovat v dané prostředí. Myslím si, že v mnoha případech předpokládáme, že děti ví to, co víme my."Neví, jak se chovat blablabla." ale neřekneme jim to, jaká jsou očekávání, jak je společnost strukturovaná, a jaká jsou očekávání společnosti. Takhle funguje gravitace. Když něco upustíš, spadne to na zem.Tohle jsem od tebe slyšela, a myslím, že je velmi důležité.To bylo fakt dobré.

 

N: Řekla jsi to výborně. Jsem ráda, že jsi to zmínila, protože jsem také chtěla uvést příklad, který se myslím dotkne mnoha lidí.Moje děti byly svobodné dělat si, co chtějí, ale zároveň jsem byla přísnou matkou v tom smyslu, že dítě vědělo, že by nemělo být hlasité na koncertě, právě proto, že vědělo přesně to, co jsi právě řekla.Protože děti věděly, že když budou potřebovat být hlasité, měly MOC samy nad sebou.Poskytla jsem jim prostředky, jak se postarat samy o sebe, nedala jsem jim moc nad ostatními.Ale jak to zvládnout v daných podmínkách a byla tu matka, která byla ochotna jim pomoci naplnit jejich potřebu. Aby jim pomohla odtud odejít třeba na toalety a být hlasité a hýbat se.Věděly, že to mohou udělat. Ale absolutně věděly, že když začnou dělat hluk, vzala bych je hned ven.

Když učím na workshopech, a nějaké dítě začne dělat hluk, poprosím rodiče, aby s dítětem odešli pryč kvůli ostatním rodičům.Ještě jeden příklad. Rodiče si omylem myslí, že být milý znamená nevyjadřovat se jasně.U mě dítě jasně ví, že když dělám tohle interview, nebo když mám sezení na skypu, které vypadá úplně stejně jako co máme teď, kdybych tu měla své tříleté dítě, neuslyšeli byste od něj ani ťuk.

Měla jsem sezení, když mé tříleté dítě sedělo hned vedle mě na podlaze a ani nepíplo. Vědělo, že maminka má prostě sezení.Buď si hrály děti venku a neotevíraly by dveře, dokud by neměly nějakou akutní potřebu jako třeba jít na toaletu.V tom případě udělám pauzu. Nebo když mé dítě bylo natolik malé, že chtělo být s maminkou, přinesla bych mu hračky na tři hodiny, i když mám jen hodinové sezení a nějaká jablka, aby neměly hlad. Ujistím se, že jsou nakrmené, mají vyměněnou plenku, kdyby měly plenku, nebo bychom šli na toaletu.A on tu sedí a ví, že kdyby začalo dělat hluk a vlídně bych ho vzala a řekla: "Běž si hrát se svými bratry."Je to naprosto srozumitelné.

Tak.. a někdy jsem na skypu s rodiči, se kterými pracujeme na manželství, nebo rodičovství a děti tam nejsou. A najednou dítě vejde dovnitř. Řekněme, že se mnou mluví matka a otec byl s dítětem. A začíná to otcem, který nebyl dostatečně přísný k dětem a neřekl jim: "Nemůžeš tam jít, tvá maminka má právě sezení." Takže dítě vejde dovnitř, maminka má sezení aŘekněme, že se mnou mluví matka a otec byl s dítětem. A začíná to otcem, který nebyl dostatečně přísný k dětem a neřekl jim: "Nemůžeš tam jít, tvá maminka má právě sezení." Takže dítě vejde dovnitř, maminka má sezení a maminka se ani neodvažuje říct dítěti: "Mám sezení, buď tatínkem."Neřekne to. Namísto toho vyslechne celou věc, kterou jí přišlo dítě říct a přeruší své sezení. Ubírá ze svého času, i když se nejedná o nic naléhavého. Povídají jen co dělaly s hračkami, co kdo říkal atd. "Achtak, rozumím..." A po pěti minutách řekne: "Teď mám sezení." A požádá ho o svolení."Šel bys zpátky a byl se svým otcem?" A vy tohle všechno nemusíte dělat.Řekli jste to s předstihem, že by dítě nemělo chodit do pokoje. A otec neměl dítě pustit dovnitř. Ale otec mi řekne: "Ale ono by pak začalo brečet."Tak samozřejmě záleží na věku. Když je to 1-2 leté dítě, které se potřebuje nakojit, můžete ho vzít do pokoje a nakojit. Měla jsem spoustu sezení s maminkami, které měly to překrásné stvoření na svém těle.A kojily se. To je v pohodě. Takže ano, mohou nastat takové situace. Nebo třeba spící dítě se vzbudí a potřebuje svou maminku.Jsou takové situace. Potom by měl přinést dítě k matce, a pomoct, aby všechno proběhlo hladce.Ale když se jedná o dítě, které se prochází okolo a otec mu neřekl: "Nemůžeš jít právě teď dovnitř." A když dítě pláče: "Já vím, ještě to potrvá patnáct minut. Vím, že chceš být teď s maminkou." A potvrdí jeho pocity a bude s dítětem. Dítě to zvládne.Protože jim neříkáme (děsivě): "Óó nesmíš jít dovnitř!"A pak matka, když dítě vstoupí, řekne mu: "Mám teď sezení." Vezme dítě za ruku, otevře dveře a zavolá na manžela: "Ralfe, přišel sem do pokoje. Prosím ať sem teď nechodí."A manžel přijde, vyzvedne si ho. A nenastane žádná konverzace.Byla to dohoda. A to dítě si uvědomí: "Ahaaa, dohoda vlastně něco znamená!"

 

D: A dítě nezůstává s pocitem: "Ona mě nechce.“

N: Ne. Ona ho může klidně obejmout. Může si ho vzít na klín, dát mu pusu, říct, že ho miluje, že s ním bude za patnáct minut. Velmi zkráceně: "Mám sezení, abych se stala ještě lepší matkou.:)) A pak budeme dělat tohle a tamto." Donese ho tatínkovi a řekne mu: "Prosím, mohl bys ho nepouštět dovnitř?" Srozumitelně. Ať sem nechodí, jen pokud budeme muset volat sanitku.Není to stav nouze. Nebo se potřebují nakojit. A ve třech letech mohou počkat i na nakojení.Když se jedná o miminko, kdy kojení je jeho primární potřeba, nikoliv jen důkaz, že prso je pořád na místě a já chci svou maminku.Jinak může být s dítětem otec. Jen buďte srozumitelní. Potřebují v tom mít jasno. Když v tom mají jasno... a každá rodina, se kterou jsem kdy pracovala, s nejextrémnějšími výkyvy chování, mlácením, řevem, komandováním... se naprosto uzdravila. Naprosto a napořád.To je kouzlo.

Proto zmínil manžel v knize, že jsem kouzelnice.A kdyby měl můj manžel problém s dětmi, tak by mi zavolal. Protože jsem mu řekla, že když se bude chystat konat svým staromódním způsobem, je to starší muž a kdyby mu měla dojít trpělivost, ať mi zavolá.A řekl, že mu to takhle fungovalo lépe. Volal mi a vyprávěl: "Když budu dělat tohle, bude to autoritářské, a ty to nemáš ráda. Pojď dovnitř a udělej své kouzlo." Tak jsem vešla dovnitř a udělala jsem stejné "kouzlo", které by měl udělat každý rodič. Být milující, ale velmi srozumitelný.Velmi srozumitelný a nedělat velké drama.A já jsem nebyla perfektní rodič. Věřte mi, učím se neustále. Zlepšuji se. Kdybych měla další hrstku dětí, udělala bych to lépe.Udělala jsem i své chyby.

 

D: No víš, všichni jsme v živém workshopu. Pořád se učíme.

 

N: Absolutně. Pořád. A měníme se z generace na generaci. Evoluce je nepřetržitá.

 

D: Fantastické. Dala jsi nám skvělé tipy. Mám ještě nějakou otázku. Začala jsi mluvit o tom, že dnešní generace je úzkostlivá. Že děti, které jsou právě na univerzitách.. a ty pracuješ s rodiči dětí tohoto věku. Takže není pozdě je změnit, dát jim, co potřebují, aby se vzpamatovaly?

 

N: Už je moc pozdě na to, aby to udělali rodiče. Není pozdě pro rodiče naučit se jednat s úzkostlivým dítětem, aby dítěti pomohli na tom pracovat. Ale potřebují vlastní terapii, aby se mohli sami uzdravit a vzpamatovatze svých úzkostí.A nevím moc o tom, že by dítě univerzitního věku bylo otevřeno natolik, aby mělo léčivou terapii právě s rodičem.

 

D: Ale bylo by to velmi uzdravující, kdyby se sešli a popovídali: "Teď víme něco, co jsme nevěděli předtím."

 

N: Ano, absolutně. A navedla bych je, aby s dítětem o tom pokonverzovali, ale nesnažili se být terapeutem dítěte.Nebo s dospělým dítětem. Ale opravdu to pro ně udělat bezpečné, třeba pro teenagera. Říct jim všechno, co udělali špatně.Je to nesmírně důležité téma. Protože učím spoustu rodičů miminek, dokonce ještě v těhotenství, když se připravují na porod, malé děti i dospělé děti. Mluvím s prarodiči. Pracujeme také s manželskými páry na manželství. Protože je to všechno propojené....Zapomněla jsem, o čem jsem chtěla mluvit... naveď mě.

 

D: Mluvila jsi o tom, že rodiče starších dětí by jim neměli být terapeuty.

 

N: Ano, děkuji.Co si myslím, že všichni.. nebo skoro všichni rodiče potřebují. Protože je velmi ojedinělé, že by dítě vyrostlo a vyrůstalo v naprosto bezproblémovém domově, kde by všechno plynulo v souladu s tím, jaké děti jsou, že by věřilo, že jeho rodiče je to nejlepší, co je potkalo. A vím, že jsou takové rodiny, dokonce v mé rodině - a nejedná se zrovna o mě.A všechno bylo tak perfektní, že si svých rodičů nesmírně váží. Ano, jsou lidé, kteří vyrostou.. a jsou to často velmi vyrovnaní pohodoví lidé, ne jako já s manželem, kteří jsme prudší.Řekla bych, že být rodičem je jako schůzka naslepo. A trvá to dvacet let. A myslíte, že děláte to nejlepší, co umíte a procházíte tímhle tunelem, kdy je vychováváte a jen hádáte a nevíte, co se jim odehrává uvnitř hlavy.A potom s tím vyjdou ven. V sedmnácti, dvaceti, pětadvaceti vám dají celou zprávu, co se stalo jim.A vy zůstanete jako opaření: "Cože? Já tam nebyl." Tohle jsem sama zažila. Kdy se stalo tohle?A někteří z nich vám řeknou, co způsobilo tu úzkost. A vy jen zíráte: "Opravdu? Pověz mi víc!" A radím rodičům, aby řekli jen: "Pověz mi víc."Řeknou vám ve třech letech: "Mami, nenávidím tě." Řekněte jim: "Pověz mi víc!""Co nesnášíš nejvíc? Dej mi příklad toho, co jsem udělala, kdy jsi mě nesnášel nejvíc." Můžete se toho tolik dozvědět!A dítě vám bude důvěřovat a ve výsledku se i chovat lépe, protože budou vědět, že jste osoba, které mohou důvěřovat a s kterou mohou naplno hovořit o tom, co cítí.Takže když dospějí a mají nějaké starosti. Chcete, abyste to byli právě vy, s kým o tom budou mluvit. A sdílet to s vámi a být volní. Protože budou vědět, že umíte poslouchat.A netvrdím, že vždy uspějete. Někdy dítě řekne, co jste udělali špatně a vy se postavíte do opozice: "No moment! Ale takhle jsem to nemyslel a blablabla..."A ony řeknou: "Mami, jen poslouchej." Protože se jedná o to, co se stalo jim. Je to jejich vnitřní zkušenost. A když budu schopna skutečně naslouchat... Řekněte svým rodičům, jaké skutečně bylo. Nebylo opravdu takové, jaké oni myslí, že bylo.Chápete to? Vy máte vlastní rámec zkušeností. Vlastní mysl, která přehrává cokoliv vyvstalo. A je to úplně něco jiného, než si vaši rodiče myslí, že bylo.

 

D: Hrozně se mi líbí tip: "Pověz mi víc!"

 

N: Ano, jeden z mých nejlepších.Je to lepší než říct: "Zastav." - Přesně tak. Lidé řeknou, že když přijde za nimi dítě: "Nesnáším sestru! Chci, aby umřela!" Rodiče řeknou: "Tohle my neříkáme. Miluješ svou sestru." Né, v tu chvíli nesnáší svou sestru. A čím víc vám toho o tom budou povídat, tím více lásky se zase dostane na povrch.

 

D: Překrásné. To se mi líbí.

 

N: Ano, to dítě miluje svou sestru, ale v tu chvíli ji nenávidí. Udělala jim něco, kvůli čemu ji nesnáší.

 

D: Takže je to emoce, kterou cítí a potřebují vyjádřit.

 

N: Ano. "Namaluj mi to." Pamatuji si, jak jedno z mých hudebních dětí, když přišlo z lekce piana, bylo hodně zklamané kvůli učiteli. Neznamená to, že ji celkově nesnášel, ale v tu chvíli ji nesnášel.Povzbudila jsem ho. Protože i když mé děti řeknou mně, že mě nesnáší, tak je poprosím, aby mi pověděly víc. Povzbudila jsem ho, aby nakreslil a vyjádřil víc o své nenávisti k ní. Nakreslil asi sedm obrázků, které se jmenovaly: "Sářin špatný den"V nich bylo nakresleno, jak ráno vstane, rozbije se jí budík, kafe, snídaně se jí rozlije a pořád se to zhoršuje. V sedmém obrázku její dům hoří a ona umírá.Wow. - Skvělá terapie. Nebyla jsem v šoku. A nejen to. Ještě jsem mu řekla, ať mi to vypráví, několikrát. Takže to vyprávěl stále dokola.Můj starší syn maloval spoustu obrázků o svých emocích. Takže kreslení je jedna terapie, když o tom někomu povídáte je ještě větší terapie. Stává se z toho systém.Když to řeknete všechno, tak to zahojíte. A samozřejmě lidem říkám, aby tu Práci od Byron Katie udělali, aby zpovídali své myšlenky. Když je vaše dítě zaseklé v nějaké myšlence. Kdyby byl zaseklý a myslel si, že je jeho učitelka Sára opravdu tak příšerná, samozřejmě bych změnila jeho učitele.Ale taky bych ho mohla poprosit, aby mi o tom více vyprávěl. Řekněme, že mi poví: "Je na mě hrubá a nikdy neposlouchá.", zeptám se ho na čtyři otázky, zda je to pravda (The Work - Byron Katie)Řekněme, že jsem třeba byla na hodině a vím, že to není pravda. Nebo kdybych ani nebyla na té hodině, možná to prostě vážně není pravda. Třeba to dramatizuje. Myslí si, že ho nikdy neposlouchá, ale když se nad tím zamyslí, tak si řekne: "No vlastně mě poslouchá."A projde celým procesem a obratem a dá mi tři příklady, kdy ho poslouchala. A samořejmě ji může taky říct: "Potřeboval bych, abys mi více naslouchala.", pokud je to nutné. Ale většina myšlenek, které nás stresují, jsou lži.Přidávají nám jen stres. Oponují pravdě. O tom je stres.

 

D: Jsou věci v životě, které odporují pravdě.  Naomi, dala jsi nám dnes skvělé tipy a chtěla bych Ti nesmírně poděkovat.

 

N: Vlastně to nebylo úplně takhle.

 

D: Oh, chceš na to reagovat?

N: Měla bys to spíš vymazat. Nebo to tam klidně nech. Je to na úplně jinou konverzaci. Že jsou věci, které nejsou pravdivé. Protože tam není nic. Zachází to do mnohem hlubšího filozofického uvědomění.Žádná myšlenka nemůže být pravdivá. Je to jen myšlenka. Když se do toho pustíte, tak to překročí oblast tématu. Když jsem to teď takhle doplnila, tak to tam můžeš klidně nechat, ale nemusí to být užitečné.

 

D: Můžeme si domluvit další rozhovor do budoucna.:)

 

N: Tak pokračuj.

 

D: Zmínila jsi množství lidí, které s tebou pracují. Kdyby chtěl s tebou někdo pracovat, kde by měl začít?

 

N: Mohou jít na můj web: www.NaomiAldort.com nebo www.AuthenticChild.com nebo www.AuthenticParent.com. Ne AuthenticParenting. To je jiná stránka.A je tam stránka, nalevo jsou odkazy, stránka o telefonickém kontaktování či přes skype, osobní setkání, cokoliv si budou lidé přát. Záleží na tom, kde bydlí. Obvykle je to přes skype nebo telefonicky.Zaplatí a já jim zašlu formulář, který vyplní. Domluvíme si čas a sezení. Nebo skupinové sezení. Mohou platit i šekem, je to levnější. Všechno je na stránkách. Mohou mi taky poslat email. Ne s konkrétními dotazy. Ale jen že mají potíže a potřebují sezení.Aby se mě mohli zeptat, co podniknout. Abych jim pomohla udělat další krůček k sebeujištění, jak to mají dělat. Jsou také webové semináře, kterých se mohou zúčastnit kdykoliv. Jsou celý rok, každý druhý týden, každý má vlastní téma. A můžete se zúčastnit kdykoliv, je to na videu, sedí u vlastního pc, napíšou dotazy předem, lidé se mnou mluví přímo přes pc. Jsou intenzivní hodiny, kde děláme hodně osobní práce. Otázky a odpovědi. A také spíše přednášky.Jsou tam články, mp3, CDčka, všechno na jednom místě. Je tam také newsletter, který zasílám zadarmo. A samozřejmě si sežeňte knížku.

 

D: Ano, knihu Vychováváme děti a rosteme s nimi.NaomiAldort.com, AuthenticParent.com. Přihlašte se na newsletter, vemte si knihu, mrkněte se na stránky, jak se dá zamluvit sezení. Důležité je nezasekávat se.

 

N: Nezůstat zaseknutý. Pracuji také s manželstvím a na osobní stránce. Protože si musíme uvědomit, že všechno je propojené. Takže třeba teď mám tři páry, které pracují na svém manželství.A zachránila jsem mnoho manželství. Teda nezachránila jsem je já, zachránili je samozřejmě ti lidé, ale ulehčila jsem jim způsob, jak se zase spojit a být k sobě upřímní, aby to dokázali uchopit, aby manželství začalo zase fungovat.Je to všechno ta samá věc, je to všechno dohromady. Mnoho rodičovských problémů přeroste do partnerských. Nejsem terapeut, není to nějaká oficiální psychologie, nevím, jaký je mezi tím rozdíl. Oficiálně to není mé vzdělání. Ale dělám lidem vedení a také Práci Byron Katie a další přístupy, které jsem vytvořila.Zahrnuje to i herní terapii, rodinnou herní terapii, která je dobrá i pro rodiče. A také dělám sezení jeden na jednoho, kde můžeme pracovat se všemi problémy. A porozumění dítěti... když dojde řeč na rodičovství... tak mám na youtube video: Dítě je pravdivé (The child is right).Spočívá to v tom, že když porozumíme tomu, že co dítě dělá, není něco, proti čemu bychom měli bojovat, abychom jim dali najevo, že se mýlí, ale je tam nějaký důvod. Spálili jsme rýži. S nejlepšími úmysly, kdy jsme něčemu neporozuměli. Snažím se jim pochopit, co se stalo. A jaký řetězec událostí vedl k tomu, že to dítě dělá.Nejde o to křičet na ně: "Tohle nedělej!" Tohle nikdy nefunguje. Nebo trestání. Možná to nedělají, ale z úplně špatného důvodu, aniž by tomu opravdu rozuměli. Účelem je pomoci dítěti, aby vůbec nemělo potřebu to dělat na prvním místě.A abychom mohli pomoct, musíme pochopit, co je popuzuje. Co se odehrává v jejich životě, co jsme propásli, co musí být zvládnuto, aby měly život, kde nemusí dělat takové věci.Aby nepotřebovaly jít a bouchat bratra nebo sestru. Není to ničí vina. Prostě zjišťujeme za pochodu, kde musíme něco změnit, aby se cítily lépe.

D: Ještě jednou Ti velmi děkuji za čas a za to, co jsi dnes lidem předala. Bylo to velmi bohaté interview plné hodnotných rad, které mohou myslím lidé ve svém životě okamžitě použít.Navštivte Naomi na jejích webových stránkách, začněte tam. Najděte si její knihu Vychováváme děti a rosteme s nimi. Chtěla bych Ti Naomi poděkovat za Tvůj čas, že jsi tu byla.

N: Díky, že jsi zorganizovala toto setkání a poskytla ho rodičům, protože tyhle věci musíme dělat společně, abychom přinesli mír domů, lidem a tím také světu. Mír začíná doma.

 

D: Děkuji Ti moc. A pro všechny, kteří poslouchají a sledují tento rozhovor, děkuji, že jste tu byli. Krásný den.

 


Copyright © 2018 Moudrá Kočka Rights Reserved.