foto1 foto2 foto3 foto4 foto5


facebook.com/MoudraKocka
info@moudrakocka.cz
Moudrá Kočka

Podpořte domácí vzdělávání a svobodné školy sdílením

Powered by Spearhead Software Labs Joomla Facebook Like Button
"Zjistila jsem, že jsme se šeredně zmýlili ohledně toho, co je lidská přirozenost. Pochopili jsme to úplně špatně."
 
"Nikdo se nerodí špatný. Nemáte prostě zlé děti.To není pravda.Není nic takového. Ale můžete je vytvořit."
 
"Byla jsem tak oslepena naším pohledem, že jsem si toho kupodivu ani nevšimla,že se ty děti nikdy nehádaly. Bez dohledu. Hrály si spolu celý den bez dozoru. Od batolecího, chodícího věku, od jednoho roku, dvou po děti okolo 12, 14, atd. Nejen že se nikdy nepraly, ony se nikdy ani nehádaly."
 
"Například tříměsíční kolika. Kde dítě konstantně zvrací - ublinkává. Co dělají je, že se dáví. Nazývají to něco jako odříhávání, ublinkávání, aby to neznělo tak hrozně jako zoufalé onemocnění. Ale je to zoufalé onemocnění. Je to bolestivé a evidentně je to prostě nemoc. Tohle není v pořádku. A děje se tak dokonce, když miminka pijí mléko od své matky! Pořád ublinkávají. Jsou pořád narušená, nemocná. Pořád mají nějaké křeče, bolesti. Proč to tak je? Jak se na to proboha můžeme dívat a věřit tomu, že jsme se po několika milionech let vyvinuli v něco, čemu říkáme Homo Sapiens,aniž bychom vyřešili problém s trávením mateřského mléka. Žádné další zvíře tohle nemá. A přitom mléko naší matky je stravitelné stejně jako je stravitelné mléko pro další zvířata. Tak proč máme poruchy trávení. Připomínám, že lidé v džungli, které jsem viděla, nikdy neměli poruchy zažívání, dokud nebyli vážně nemocné, neměly vysokou horečku nebo něco takového. Ty děti nikdy nezvracely, nějak rutinně. A nikdy se nekroutily a nevzpíraly, neprotahovaly, neohýbaly, nekvičely a tak podobně,jako naše miminka dělávají NORMÁLNĚ. A mluvíme o tom, že je to normální, protože jsme nikdy neviděli pohodové dítě. To, co vidíme, je stres. Děti jsou tak vystresované, že v sobě neudrží ani své jídlo dole v žaludku."
 
" A všechny vaše autoritativní postavy trvají na tom, že cokoliv děláte z vlastní iniciativy, čímž je myšleno prozkoumávání, jinak řečeno učení, že když to není vyučováno, tak to není učení. Popravdě jsem dospěla k překvapující novince a myslím, že to překvapí nejednoho, že učení je zcela přirozené, ale vyučování není přirozené vůbec. "
 
"Chováme se, jakoby lidská přirozenost bylo něco, čeho bychom se měli bát.Stále se snažíme ji modifikovat, bojovat proti ní, zdolat, ochočit nebo jak se říká socializovat a úplně jsme se vzdálili od víry, že jsme se vyvinuli způsobem, který funguje."
 
" Je to proto, že v dětství naše touha být šťastní, radostní a milující a milovanými byla tak moc podkopávána, že tak musíme žít život, jak se od nás očekává. To, čemu věříme, utváří naše zážitky. "
 

Na konci článku (přepisu videa) naleznete dodatečné informace pro "kontinuum" v moderní době.

Přeložila: Moudrá Kočka, Chyby v překladu a překlepy vyhrazeny ;o)

 

 

.

 

Jean Liedloff - autorka bestselleru Koncept kontinua - Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti

Na svůj první výlet do zahraničí jsem cestovala jako hodná americká holka z New Yorku nejprve do Paříže. Někdo mě představil dalším mladým lidem a mezi nimi byl takový blonďatý modrooký hrabě, který byl extrémně arogantní, velmi populární u žen, takže byl opravdu velmi arogantní, neměla jsem ho moc v lásce,ale právě odjížděl na expedici za diamanty do jihoamerické džungle.To, co mě opravdu zaujalo, nebyly rozhodně diamanty, ale zaujala mě samotná džungle. Ve skutečnosti mě už od dětství zajímal Tarzan a cokoliv, co se týkalo džungle. Když se ohlédnu zpětně, neboť tehdy jsem pro to nenacházela slova...ale cítím, že je to tam správné. Bylo tam něco původního, něco správného. Když jste v džungli a jste osoba, zvíře, tak jste na tom pravém místě. Byl to takový pocit jakoby... ať se stane cokoliv špatného, ještě to není úplně špatně, pokud jste v džungli. A Tarzan byl dokonce reprezentován takový "čistý, neposkvrněný". Takže to chápání člověka v džungli bylo takové, že když je v džungli, je čistý (pravý).Myslím, že to byla celá myšlenka. Že tak nějak to bylo před pádem.

 

Takže to bylo velmi vzrušující. Půjdeme a budeme žít v době kamenné. Je to jako byste jeli na Měsíc nebo něco takového.Zkrátka jdete a žijete v době kamenné... z Manhattanu. Je to pro člověka opravdu úžasná a velmi bohatá zkušenost. Vedla jsem si tam poznámky, deník, který jsem nedávno ztratila, a když se na ně podívám vypadal, jako bych vedla poznámky pro Koncept kontinua. Ve skutečnosti, když jsem tak činila, celou dobu jsem zpochybňovala věci. Předpokládám, že jsem hledala něco, co jsem nakonec našla. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem se odnaučila spousty těch předsudků, které máme o lidské přirozenosti. Naše civilizace má takové předsudky jako například: Kluci budou kluci - zlobiví. Nebo: To je jen lidská nátura. - Zlá. Nebo že musíte socializovat děti, protože jinak budou antisociální nebo přinejmenším asociální. A když mluvíte o dětech, mluvíte o lidské přirozenosti, o typu lidské nátury,se kterým potom žijeme a snažíme se je tvarovat, aby se z nich stali dospělí.

Po čtvrté expedici jsem to začala vidět. Protože jakmile jsem si něco uvědomila, začínala jsem tomu rozumět hlouběji, říkala jsem si - Když je tohle pravda, tak musí být pravda tohle a potom Pááni. Byla jsem z toho vážně nadšená. Zjistila jsem, že jsme se šeredně zmýlili ohledně toho, co je lidská přirozenost. Pochopili jsme to úplně špatně. A co bylo fascinující, byla ta slepota, kterou jsem měla. Navzdory tomu, že jsem nedokončila vysokou a nikdy jsem o tom nečetla knihu, tudíž jsem byla ohledně té kultury opravdu nesečtělá, nevyškolená, alespoň ne akademicky.Měla jsem z mého pohledu výhodu, že jsem neměla nějakou strnulost ve svých názorech. Ale i přesto... a to jsem tam žila tři roka.. jsem se dívala přímo na ty indiány, žíla jsem s nimi a neviděla jsem to, na co jsem se dívala. Byla jsem tak oslepena naším pohledem, že jsem si toho kupodivu ani nevšimla,že se ty děti nikdy nehádaly. Bez dohledu. Hrály si spolu celý den bez dozoru. Od batolecího, chodícího věku, od jednoho roku, dvou po děti okolo 12, 14, atd. Nejen že se nikdy nepraly, ony se nikdy ani nehádaly.

A to není to, co jsme se učili my o lidské přirozenosti.Že kluci budou kluci. Vůbec. Tak jsem přemýšlela... Kluci nebudou kluci? Něco je tu špatně. Někdo to nesprávně pobral.Ale byla to taková doba, než jsem si toho vůbec všimla. Tihle malí divoši, kteří jsou červeně pomalovaní, nosí málo oblečení a nějaké peří za ušima snad nejsou ani lidi? Ale samozřejmě, že jsou to lidé. Jsou naprosto stejný druh jako jsme my. Až na to, že se chovají způsobem, ke kterému jsme se my museli teprve dobrat. A jsme naprosto jako smyslu zbavení, protože s námi zacházeli špatně, když jsme byli kojenci nebo děti.Jednali s námi velmi nevhodně pro náš lidský druh. A výsledkem toho, co jsme učinili - a kladu na to velký důraz, protože je to opravdu tak zlé -  jsme vytvořili antisociální populaci. Právě těmito prostředky. Tohle není nehoda.

Nikdo se nerodí špatný. Nemáte prostě zlé děti.To není pravda.Není nic takového. Ale můžete je vytvořit. A ironicky, důvodem, proč uděláte děti zlé nebo antisociální, a proč je možné to udělat, je to, že jsme hluboce společenské bytosti. Popravdě jsme natolik sociální, že když naši rodiče, autority, kmen, tak zjevně očekávají, že budeme zlí a antisociální, chamtiví, sobečtí, hrubí, destruktivní či sebedestruktivní, tak moc to od nás očekávají, tak ironicky právě kvůli tomu, že jsme tak sociální, naplňujeme ta očekávání. Protože se v lidských bytostech sociálnost vyvíjí právě tímto způsobem. Způsob, jak byla sociálnost míněna je, že naplňujeme očekávání starších lidí. A kdykoliv se v historii se to obrátilo, když naši pečující starší lidé přestali očekávat, že jsme sociální a očekávali, že jsme asociální,tehdy došlo k velkému pádu. A platíme za to tak draze. Představte si ty odcizené lidi, kteří jsou okolo nás, proč si musíme zamykat dveře, proč musíme mít policejní sbor, proč máme armády, které bojují proti sobě. A to se netýká jen Američanů, ale celé takzvané západní civilizace. Nálepkujeme a neporozuměli jsme tomu, jaká lidská povaha ve skutečnosti je.

Můj partner Belgičan, když viděl, jak běhali okolo s luky a šípy, vřískali, utíkali, skákali, tak říkával, že si hrají na indiány. Ale je jedno, jak neomaleně a divoce si hrály, nikdy to nebylo nepřátelské. A velmi zřídka měly nějakou nehodu. Neměly žádný dozor dospělého.

Velmi malé děti okolo 3, 4, 5 let nosily děti, klidně celý den. Znáte to. Nikdo jim neříkal: „Můžeš si sednout sem a držet to miminko takhle, zatímco sedíš a dávej pozor“. Oni jim věřili. Důvěřovali malým dětem, že se dokážou postarat o kojence, protože na to mají instinkty. Nenapadlo je, že by mohly dělat něco špatně, protože samy byly před pěti minutami miminky. Děti zkrátka vědí, jak se starat o miminka. A teď jsme tu my dospělí, dvacátníci, třicátníci, čteme knihy jak pečovat o své děti.

 

Popravdě jsem zmínila někomu, kdo se mnou dělal rozhovor do New York Times po první expedici,že bych se strašně styděla přiznat indiánům, že z místa, odkud pocházím, ženy neví, jak se starat o své děti, dokud si nepřečtou instrukce napsané v knize od nějakého muže, od muže, kterého nikdy ani nepotkaly. Ani bych jim to neříkala, protože by mě už nikdy nerespektovali. Kdybyste tam byli, tak byste sami viděli, jak nevhodné by bylo přiznat, jak jsme klesli.

Myslím, že to, čím mohu přispět, je říct a upozornit na to, jaká je naše opravdová vyvinutá nátura. Jaké jsou naše vnitřní tendence a očekávání. A když jsem pak hovořila s lidmi z centra kognitivních studií, před několika lety, říkali, že neuznávali něco takového jako očekávání - vnitřní očekávání, jak jsem tvrdila. A říkali: „Když je to tak, tak je to na tobě, abys to dokázala, demonstrovala.“, což si myslím, že jsem učinila docela jasně a zdařile. A tyto myšlenky přetrvaly od doby kdy jsem konečně dokončila knihu Koncept kontinua. Poprvé vyšla v Anglii roku 1975 a v Americe v roce 1977 a pak také v dalších zemích.

Přemýšlíme o tom, jaké děti jsou, co je normální, ať už je to cokoliv, zahrnuje něco takového jako...například tříměsíční kolika. Kde dítě konstantně zvrací - ublinkává. Co dělají je, že se dáví. Nazývají to něco jako odříhávání, ublinkávání, aby to neznělo tak hrozně jako zoufalé onemocnění. Ale je to zoufalé onemocnění. Je to bolestivé a evidentně je to prostě nemoc. Tohle není v pořádku. A děje se tak dokonce, když miminka pijí mléko od své matky! Pořád ublinkávají. Jsou pořád narušená, nemocná. Pořád mají nějaké křeče, bolesti. Proč to tak je? Jak se na to proboha můžeme dívat a věřit tomu, že jsme se po několika milionech let vyvinuli v něco, čemu říkáme Homo Sapiens,aniž bychom vyřešili problém s trávením mateřského mléka. Žádné další zvíře tohle nemá. A přitom mléko naší matky je stravitelné stejně jako je stravitelné mléko pro další zvířata. Tak proč máme poruchy trávení. Připomínám, že lidé v džungli, které jsem viděla, nikdy neměli poruchy zažívání, dokud nebyli vážně nemocné, neměly vysokou horečku nebo něco takového. Ty děti nikdy nezvracely, nějak rutinně. A nikdy se nekroutily a nevzpíraly, neprotahovaly, neohýbaly, nekvičely a tak podobně,jako naše miminka dělávají NORMÁLNĚ. A mluvíme o tom, že je to normální, protože jsme nikdy neviděli pohodové dítě. To, co vidíme, je stres. Děti jsou tak vystresované, že v sobě neudrží ani své jídlo dole v žaludku.

Od první minuty, kdy je dítě na světě, mu vyhlašujeme válku.A okamžitě kvůli tomu výcviku od takzvaných expertů, od vlastních matek, společnosti, a ne díky našim vlastním pocitům, odporujeme dítěti. Vedeme válku vůlí. Dítě je hladové a pláče a my říkáme - ne mezi krmením musí být čtyři hodiny. Jedna z velkých věcí v prvních minutách, když se dítě narodí, kterou mu odporujeme, je, že ho vezmeme pryč a odsáváme mu nos, krk, z nějakých technických důvodů.  Abychom mu odebrali hleny nebo co vlastně a potom vážíme a měříme, což neprospěje ničím dobrým nikomu. V tom neuvěřitelně citlivém okamžiku jeho života. Jako proč? Kvůli nějakým statistikám nebo snad kvůli znamení horoskopu. Ale pro dítě to není absolutně nic dobrého vážit se a měřit se. To, co potřebuje, je být v matčině náruči a matka potřebuje mít dítě ve své náruči. Aby měly ten překrásný okamžik zamilovávání se, který naaranžovaly hormony, jež se výhradně kvůli této chvíli nahrnuly. Co by se dělo, kdybyste se nezajímali o toho cizince, který v téhle fázi není moc roztomilý, pravděpodobně je červený, lepkavý, mazlavý. Jste plně naprogramovaní se do něj zamilovat. A upřednostňovat jeho život dokonce nad svůj vlastní, když o něj pečujete,protože kdyby se tak nestalo, tak by nepřežil. Mám tím na mysli, že když budete vyčerpaná po porodu, tak jen řeknete, já na to zapomenu, prostě tu malou věc hoďte někam do řeky,vůbec byste se o něj nebály, nebo byste řekly, nechte ho tam na minutku, vrátím se později. V tu dobu je budete chtít popadnout. Je zřejmé, že potřebujeme mít tohle obrovské zamilování se, jinak nenastane žádný bonding, imprinting, nějaký druh obřadu, který máme zabudovaný v sobě. Máme to v sobě zabudované. Musí to tak být kvůli našemu přežití. Muselo to tak být, abychom se stali tak úspěšným živočišným druhem, jakým jsme.Úspěšný znamená přežít, jasné? Dokonce bez doktora Spocka jsme kupodivu dokázali přežít. Bez jakýchkoliv expertů.

Takže co je normální - OPAK. Takže dítě se narodí, a trvám na tom, že očekává, má své vnitřní očekávání, že bude obklopeno důvěryhodnými spojenci.A tak kdokoliv ho drží, kdokoliv je pověřen, kdo ho má v péči, bude někdo, kdo je přátelský. Jestli budu jako to miminko – Někdo, kdo je na mé straně. A to se neděje. Oni nejsou na mé straně. Cokoliv chci, na to říkají: Ne. Chci být se svou maminkou, chci s ní spát, chci být blízko ní, chci být v bezpečí, chci být s někým živým, kdo dýchá, je teplý a hezky voní, a cítím se u něj dobře a kdo se mě dotýká a kdo mi dává pocítit mé vlastní tělo jako správné. Ne nějaká mrtvá krabice, mrtvý hadr. A slyším sám sebe křičet, vlastníma ušima a ostatní lidé okolo mě taky křičí a nedostávám vůbec žádnou odpověď. A já cítím, že když křičím, tak by se něco mělo stát právě proto, že křičím. To je důvod, proč křičím. Protože na něco čekám. Očekávám něco. A nepřichází to. A já křičím víc až do doby, kdy už jsem vyčerpaný.

Takže normální je to obráceně. Toto v poslední době zdůrazňuji - neodporující péče o děti. Tím chci říct, že to, co děláme teď je odporující. Doufám, že to lidi trochu šokuje. Když si uvědomí, že to, co dělají, byť s veškerou láskou, kterou ve svých srdcích mají, je odporující. Když následujete doktory, experty nebo svou tchýni, matku, sestru nebo kohokoliv a krmíte dítě podle rozvrhu nebo mu odpíráte spánek s vámi, bytí s vámi 24 hodin denně, ne méně, odporujete. Je to perfektně jasné, když miliony, ba miliardy dětí pláčou a křičí v tenhle vzácný moment, protože chtějí být vedle živého těla. Vy si opravdu myslíte, že se všechna ta miminka mýlí? To není možné, aby se všechna mýlila. To je hlas přírody. To je hlas bytosti nezasažené intelektuálně, nezasažené ničím, tohle je jasný čistý hlas přírody.

Miminko ví, co by mělo mít. V tu chvíli, kdy ho dáte dolů, pláče. A dává vám vědět, dává vám znamení, perfektně jasně: Nepokládej mě dolů. Nepokládej mě dolů.A stejně tak my máme v sobě zabudováno, aniž bychom měli slovník, znalost toho, co to znamená. Dítě dělá Uáá Uáá. Znamená to: „Vem mě nahoru, nedávej mě dolů. Neopouštěj mě. Neopouštěj mě.“

Moje matka neodpovídala, když jsem plakala. Myslím si, že ta síla, kterou jsem měla k signalizování, k přivolání pomoci, k dostání odpovědi se ztratila. Bohužel lidská nátura je taková, že nemůže obvinit toho, který neodpovídá, právě kvůli své nátuře, naneštěstí. Tak si myslím, že nejsem dost dobrá, že nejsem dost láskyhodná, že nedělám věci správně, že nejsem hodna odpovědi. A tohle je jednotná reakce miminek. Právě proto, že jsou tak sociální, tak věří v autoritu těch lidí, starších, rodičů. Když rodiče nepřicházejí, cítí, že jejich instinkty nefungují. Jejich instinkt byl pláč a když pláč nezabírá, tak to nemůže být správné.

A navrch toho, jakmile se vyvíjí povědomí, chtějí zkoušet tohle a tamto, zkoumat listy trávy, vyzkoušet, jaké to je rozkrájet žížalu, ochutnávat různé věci,tak hned slyší: „Nedělej tohle, nedělej tamto, ať je to cokoliv.Zlobíš, jsi zlobivý.“ A konstantně podkopáváme jejich víru ve vlastní instinkty.

První prací, kterou na zemi budete mít, která je diktována zevnitř, je objevovat. Procházíte se a ochutnáváte, dotýkáte se, na všechno se díváte. A když lidé říkají: „Nedotýkej se toho, je to špinavé, ublížíš si, nedělej to nebo to rozbiješ, neustále to nabourává váš pocit toho, že jste schopní.“ A tohle pokračuje ve škole, lidé říkají: „Přestaň se bavit se sousedem, seď klidně, když je to tak těžké sedět zticha, Seď klidně, slož si ruce. Nebav se se sousedem.“ Ale vy chcete mluvit. Chcete mu něco říct. Víte, co děti dělají? Ony se učí, to je vše, co dělají. Jsou jako malé houby,  A potom autority říkají: „Ok, cokoliv děláš přestaň. Protože je to bezcenné. Tohle je důležité. A teď dávej pozor. "A" jako "Apple"(jablko)“ Všechno ostatní je podkopáno a vyslovováno jako bezcenné."A" není ani jako "apple", může to být cokoliv, cokoliv, co se vám líbí, ale oni prostě určili, že A je "Apple". Tak to je a nic jiného se nepočítá. A všechny vaše autoritativní postavy trvají na tom, že cokoliv děláte z vlastní iniciativy, čímž je myšleno prozkoumávání, jinak řečeno učení, že když to není vyučováno, tak to není učení. Popravdě jsem dospěla k překvapující novince a myslím, že to překvapí nejednoho, že učení je zcela přirozené, ale vyučování není přirozené vůbec. A vlastně jsem začala přemýšlet nad tím, že jsem nikdy neviděla žádného z těchto lidí, o kterých hovořím a kteří žijí tak úspěšně, že by někoho vyučovali. Dokonce ani děti, které se učí jeden od druhého, nevyučují ty menší děti. Ty malé děti se učí od starších a od dospělých, ale nikdo nikoho neučí. Učí se ze své vlastní iniciativy, což je velmi intenzivní. Nemusíte je nějak vylepšovat, ve skutečnosti je ani nemůžete nijak vylepšovat. Neexistuje způsob, kterým byste mohli dítě přimět učit se lépe, než kdybyste ho nechali samotné.

Je pro nás možné nevědět to, co víme, tak moc... myslím tím, že jsme od toho tak vzdálení. Protože naše víra ve vlastní schopnosti byla podkopávána od doby, kdy jsme byli ještě kojenci. Takže v 18, 25 nebo jakémkoliv věku, kdy máme první děti, jsme natolik zvyklí nevěřit vlastním instinktům, že můžeme potom poslouchat slepě nějakého cizího člověka v nemocnici, jako bychom sami nic neuměli.

Jsme stále ti stejní lovci-sběrači, jakými jsme byli, pořád nás někdo nosil a neodkládal, protože kdyby to udělal, tak by nás sežral krokodýl nebo medvědi, vlci, cokoliv, co projde kolem hladové.Takže nebylo možné, abychom zůstali někde odloženi sami. A popravdě, pokud by ani tohle nebyla pravda, kdyby byla i bezpečná místa, kdybychom byli předurčeni k tomu být odloženi, tak by ta miminka celou dobu tak jednotně neprotestovala. Jsou v náruči svých matek, alespoň prvních pár dnů či týdnů, a zanedlouho je chová kdokoliv, kdo je po ruce, děti milují, když se mohou starat o miminka. Zdá se, že v sobě mají velmi mocný instinkt, který svým způsobem rozpoznáváme tím, že jim dáváme na hraní panenky. To, že si malé děti rády hrají s panenkami, nějakým způsobem chápeme, ale nechápeme, že ve skutečnosti se strašně rádi starají o miminka. A jsou v tom extrémně dobré. Ještě se to nenaučili dělat špatně jako my.

Miminka, ještě než jsou mobilní a naučí se lézt, tak je nosíte a jsou řekněme bezmocné - lézt začínají snad někdy okolo 6, 8 měsíců, do té doby nemůže miminko vypustit svou přebytečnou energii a teď nemluvím o nějaké NewAge energii, mluvím čistě o fyzické energii. Když s nimi zacházíte správně, když se je jejich energie uvolňuje díky aktivní a doufejme uvolněné osobě, zaneprázdněné něčím, cítí se pohodlně. Velmi snadno se přesouvají z jednoho boku na druhý, nebo se dají na klín a věřte tomu nebo ne a ukážu vám i fotografie,protože je těžké tomu uvěřit, ale děti často drží miminka tím způsobem, že je drží za jednu ruku a visí jim na zádech a vůbec nejsou znepokojené. Takže ta idea s tím, jak jsou děti křehoučké, není pravdivá. Jsou neuvěřitelně "nekřehké". A čím více akce je okolo nich je, čím víc skákání, přeskakování, a čím více věcí může vidět, tím víc se to miminku líbí.

 

Co tím chci říct, je, že když je dítě uvolněné, a cítí se pohodlně a když ventiluje svou energii efektivně, mohli byste si ho vzít s sebou do práce.Vyřešilo by se to strašné dilema, jestli jít do práce nebo být doma s dětmi. Ovšem ve stavu, jakém jsou teď, ty děti logicky nejsou na pracovišti nikterak vítané. Protože zvrací a kvičí a stěžují si a prohýbají se a protahují a velmi těžko se vůbec drží. Ale pokud jsou ve stavu jako v těch dalších kulturách, tam to není problém, protože jsou poddajná, sedí na boku, neodporují... vůbec si jich ani nevšimnete.

 

Je to opravdová důvěra v lidskou přirozenost. A my v tom činíme velkou základní chybu. Chováme se, jakoby lidská přirozenost bylo něco, čeho bychom se měli bát.Stále se snažíme ji modifikovat, bojovat proti ní, zdolat, ochočit nebo jak se říká socializovat a úplně jsme se vzdálili od víry, že jsme se vyvinuli způsobem, který funguje. Jak se zdá, tak věříme tomu, že jsme se vyvinuli způsobem, kterému se musí odporovat od samého začátku, abychom se stali životaschopnými. Namísto toho, abychom věřili tomu, že jsme se vyvinuli správným způsobem jako každé jiné zvíře. Jak se to mohlo stát je otázkou z historie. Ale pojďme čelit tomu, že nedůvěřujeme přírodě. Ztratili jsme důvěru v kojence, děti, a dokonce v nás samotné.

Byla jsem svědkem úžasného příkladu. Bylo to ve vesnici Ikwhan. A stalo se to, že muž Tududu jednoho dne vymyslel hrací ohrádku. Představte si to, byl jako z doby kamenné a jako dobrák Flinstone vymyslel ohrádku,Vyšel ven brzy ráno a nasekal spoustu polen ze stromů a přinesl je zpátky a začal konstruovat ohrádku. Uvázal je do čtverce, spojoval dohromady tyčky. A vyrobil Flinstonovu ohrádku.A potom si vzal svého syna, kterému bylo tehdy zrovna okolo jednoho roku, protože zhruba týden předtím se naučil chodit. Jeho malý chlapec se jmenoval Kananasinuana. Vzal tedy svého syna Kananasinuanu a dal ho do ohrádky.A tvářil se pyšně na to, co vlastnoručně vyrobil. A Kananasinuana se podíval dokola a zjistil, že je v pasti a obrovskou nelibostí se rozkřičel. Mírně řečeno byl zděšený a křičel. A jeho otec si ani na minutu nemyslel: Však on si zvykne.“ Což je přesně to, co bychom si mysleli my: „Vždyť on nic neví. Čemu může rozumět, vždyť je mu teprve rok. Zvykne si. Bude tam v bezpečí. Blablablabla.“ A tak dále. Jeho otec.. a teď budu mluvit o důvěře jako o způsobu bytí, žití s přírodou ... slyšel hororový křik svého dítěte a uvědomil si okamžitě, bezvýhradně, že udělal chybu.Že to nebylo pro dítě vhodné. A rovnou na místě tu věc rozbil. Naneštěstí to bylo zelené dřevo, které nemohl ještě využít ani na oheň. Ale neměl pochyb. Díky tónu hlasu dítěte věděl, že je to špatná věc. Myslím, že ten rozdíl mezi námi a nimi tu vidíte naprosto jasně. My bychom se ani nepozastavili nad tím, že se to dítěti nelíbí. Říkáme: Je to pro něj dobré, v jeho nejlepším zájmu.

Hodně jsem pozorovala Kananasinuana, kterému bylo v té době okolo jednoho roku a pobíhal kolem jako ostatní starší děti, pobíhal po dvoře. A lidé vykopali díru, protože potřebovali hlínu na stavbu domů. A tu díru tam prostě nechali. Nejen, že ji tam nechali, ale naházeli tam také spoustu větví s ostrými trny trčícími nahoru, aby to bylo ještě horší, a navíc pršelo a částečně byla jáma zatopená vodou a někteří lidé si do toho dokonce ulevili. Byla to velmi odporná jáma. A Kananasinuana, který byl batole, zrovna se naučil chodit a dělal první krůčky, chodil velmi neohrabaně, teprve se učil chodit kultivovaněji a on šel na kraj jámy, sedl si dolů, potom se postavil, spadl dolů na zadek, zase se postavil a zase spadl dolů, ale nikdy nespadl do té jámy. Kdykoliv padal, tak padal na druhou stranu.  A ani to nevypadalo, že by to dělal účelně, ale jako každé jiné malé zvíře, malá štěňata a koťata napadají někam naschvál, vypadá to jako nehoda, ale nepadají do ohně, nepadají do bazénu. Příroda je vybavila tak, aby se zabezpečili. Důvěřujeme například co se týče ohně štěňatům a koťatům, že se nespálí, ale nedůvěřujeme vlastním dětem. My, kteří jsme tak hrdí na to, že jsme tak inteligentní, tak si myslíme, že máme tak stupidní děti, které se vrhnou do ohně a z okna, do bazénu, atd.

A my jsme taky jediné zvíře, které nenásleduje svoji matku. Jak je to možné? Protože ukazujeme našim dětem, jak moc u nich očekáváme, že budou utíkat pryč a honíme je. Děti lidí v džungli je následují do všech možných míst, kam jim nikdo neříkal, aby tam nechodili, samozřejmě, že je následují jako každé jiné zvíře. Hlavní myšlenkou je důvěra a v těchto příkladech za to draze platíme, protože nedůvěřujeme naší lidské přirozenosti, která funguje překrásně, když jí důvěřujeme. A když jí nedůvěřujeme a naše očekávání jsou natolik zřejmá, a když je dítě natolik sociální, je dohnáno k tomu naplnit naše očekávání, aby ten společenský zákon platil. Spolupracují s námi tak, že naplňují naše očekávání. A naneštěstí naše očekávání jsou negativní.

A pak jim neustále říkáme, jak moc zlobí a aby byli hodní. Říkáme jim: "Buď hodný" a podtitulek by měl být: "Předstírej, že jsi hodný." Protože když opravdu chcete, aby byl někdo hodný, tak si to o něm myslíte a neříkáte mu to nebo ano? Když třeba sousedi přijdou na čaj a vy řeknete dítěti: "Buď hodný."nebo jdeme někam na návštěvu nebo do školky a říkáme: "Buď hodný." A máme tím na mysli: "Předstírej, že jsi hodný.", protože my víme, jaký ve skutečnosti jsi. A ta zpráva se neztratí. Ta zpráva jde přímo do srdce dítěte, tam, kde se vytváří jeho sebevědomí. A to, co se formuje, je pocit, že musím skrývat to, čím skutečně jsem. Jsem velmi zlý a antisociální, ale musím se snažit vypadat sociálně, abych vyváznul a přežil. Tohle je extrémně nepohodlný a neefektivní způsob chování, protože se neustále cítíte nějak a snažíte se předstírat, že se tak necítíte. A je to extrémně neefektivní, protože to ochromuje vaše chování, vaší efektivitu, vaše schopnosti, vaši bystrost.

Dalším příkladem důvěry je že se chováte k dětem, jakoby byly příšerně křehké. A držíte je takto od porodu. Ve skutečnosti nejsou křehké. Ale když se k nim takto vytrvale chováte: "Ó buď opatrný.", přesvědčíte je o tom, že jsou křehké. Což je velmi nepříjemný pocit na celý život. Ale také jim to zabraňuje v tom být velmi kultivované (elegantní), pohybovat se s lehkostí a sebevědomě. A ve skutečnosti je to činí náchylnější k nehodám.

 

Je tu jeden příklad z našeho vlastního kmene, americké dítě jménem Donovan, kterého jsem potkala na nedávné cestě na Bali. A tomu dítěti bylo také okolo roku a lezl okolo kraje bazénu u hotelu, kde jsme přebývali a jeho matka, jako dobrá americká matka, milující americká matka, byla neustále vedle něj, neustále a dávala okolo něj ruku a tak podobně, aby nespadl do bazénu. A potom jsme měli menší setkání u bazénu a diskutovali jsme o teorii a já jsem té matce řekla: „Prostě udělej tohle, jestli to sneseš...Nech na Donovanovi, ať se u bazénu zařídí a nebuď u něj a budeme se na něj dívat, když nás nebude pozorovat on, budeme ho sledovat koutkem oka. Aby měl dojem, že je tam sám za sebe. A budeme sledovat, co se stane.“ Takže to statečně udělala. Nikdy předtím to nedělala. Známe americké matky, skoro všechny americké matky. Takže Donovan lezl okolo kraje bazénu, strčil tam jednu nožičku, druhou tam nezvládl dát, protože jinak by ztratil rovnováhu a spadl tam. Takže tam dal jednu, vytáhl a pak tam dal druhou. A kousek po kousku se tam vrtěl a zkoušel to tam pořád. Nepodařilo se mu to, protože by ztratil balanc, ale tohle je přesně to, jak se děti učí být mrštné, zdatné, schopné, atd. Když jsou ponechány sám sebou. Ale nebyl hluchý, slepý nebo hloupý, viděl, co se tam děje. Nechystal se spáchat sebevraždu, chtěl žít. Takže chodil okolo těch krajů, zkoušel trochu tohle a tamto a v určitou chvíli viděl, že přes bazén byla malá zídka, která oddělovala mělkou a hlubokou část.Zídka byla asi 20 cm pod hladinou vody a zhruba 20 cm široká. Takže Donovan to uviděl, a potom spustil přes okraj bazénu na tu malou zídku. A potom lezl po té zdi, úplně sám, což by jeho matka bývala nikdy nedovolila. Dolezl doprostřed, kde byla fontánka a začal si hrát s vodou na vrcholku. Skvěle se bavil a byl extrémně zdatný. A Lisa byla uprostřed hluboké části bazénu, kde nebyla vidět, alespoň ne jím, takže si nebyl vědomý, že se na něj někdo dívá. Dělal to celé sám za sebe. A potom v určitou chvíli, poté, co si přestal hrát s vodou a vrátil se dolů, se najednou objevila Lisa na mělčině, tři čtyři kroky od něj, věnoval jí jeden pohled a hned začal kňourat a natahoval ruce. Udělal krok zpátky k bezmocnému kojenci jako se k němu vždycky chovala: „Nemůžu nic udělat. Pojď mi pomoct mami.“ Ale viděli jste tohoto ročního chlapce, jaký byl, když byl sám za sebe, a také jeho regresi k jeho bezmocnosti, v jaké ho jeho matka udržovala, protože jí scházela důvěra. Bylo to tak perfektní. Chtěla jsem, aby lidé viděli, jak zdatný je, ale ta regrese, jakmile uviděl svou matku, je to, s čím si ji asocioval.

Podstatou toho je, že jsme úplně ztratili důvěru v sebe sama, naši nepostradatelnou přirozenost. A nedůvěřujeme nejen dětem, ale nedůvěřujeme i sobě.nedůvěřujeme samotné lidské přirozenosti. Důvodem, proč vyprávím o miminkách a dětech, je ten, že to je poprvé, kdy se projevíme. Tady je místo, kde to začíná a kde se to formuje. Ale mluvím celkově o všech lidech, o společnosti, jak se společnost stala tak nepříjemnou, mírně řečeno. Tak nebezpečnou, tak nešťastnou, odcizenou, proměnlivou, cokoliv, co byste řekli, co nás dělá tak nešťastnými. Je to proto, že v dětství naše touha být šťastní, radostní a milující a milovanými byla tak moc podkopávána, že tak musíme žít život, jak se od nás očekává. To, čemu věříme, utváří naše zážitky. A to, čemu věříme, je to, co nás učili a také naše zkušenosti z kojeneckého věku.

S mými klienty konzultujeme, jak mít ze sebe dobrý pocit a mluvíme o nich, i přesto, že byli zmrzačeni západní civilizací- Mluvíme o tom, jak se jejich nevědomá přesvědčení a názory staly něčím jako: Nikdy neudělám nic správně. nebo: Nikdo mě nemůže nikdy milovat. nebo: Kdokoliv by mě miloval, musí být blázen.nebo alternativně: Musím se starat o emoční život všech ostatních.

Někteří lidé se mohou stát emoční podporou pro své rodiče, otce, matku nebo pro oba dva. A samozřejmě nemůžete nikdy kompletně emočně podpořit dospělého, když jste dítě. Takže neustále selháváte. Cítíte se jako někdo, kdo pořád selhává. Takže někdo má v samém jádru přesvědčení, která podkopávají cokoliv, co dělá. Bereme si lidi nebo máme aférky s lidmi, kteří nám dávají ten samý pocit. Připadá nám to, že je to reálné, namísto toho, abychom navazovali vztahy s lidmi, kteří se k nám chovají s respektem, který si zasloužíme.

 

Co všeobecně doporučuji je: Neodporující péče o děti. A je to tak těžké pro většinu milujících rodičů neodporovat. Když prvně řeknete rodičům, že odporují svému dítěti, tak říkají: To né, zbožňuju svoje dítě.Dělám pro ně všechno, trávím s ním veškerý čas, dělám pro ně různé věci, vařím jim, peru jim a chodím za nimi celý den. Ale celý den, co za nimi chodí, tak jim jsou vůči nim konfliktní: Nedělej tohle a neděl tamto. Tohle přece není nějaký spojenec, to je někdo, kdo oponuje.

Tak v tom případě: "Kdy je budete učit disciplínu?" Vy je ale nemusíte učit disciplínu. Jediné, co musíte dělat, je upřímně od nich očekávat, že se budou chovat sociálně a ony budou. Ve své sociálnosti se vlastně vůbec nezastaví. A když bylo s miminky jednáno s respektem od porodu, byla nošena a spala s vámi každou noc, byla v kontaktu s jinými lidmi, byla uprostřed dění, života,aniž byste jim věnovali pozornost, nepotřebují pozornost, ve skutečnosti nepotřebují pozornost. Co ve skutečnosti chtějí, je věnovat pozornost vám. Oni chtějí být váš satelit. Nechtějí, aby rodič byl jejich satelit.

A také jedna z dalších věcí, kterou jsme převrátili, je, že si myslíme, že jsme dobří rodiče, když děti obsluhujeme. Že jim přinášíme jejich zmrzlinu, oblékáme je, nosíme jim věci a podobné věci, dáváme je na židle a dolů. Jedno z pravidel - mám pár pravidel - nedělat pro děti nic, co by mohlo udělat samo. Dokonce i když to zabere mnohem více času. Protože kdykoliv uděláte něco takového, tak nejen že dáte dítě zprávu, že neschopné, že není zdatné, ale zabraňujete mu se učit. Zabraňujete mu pocítit víru ve vlastní schopnosti, provést věci a přijít jim na kloub. Když se chce dostat na nějakou židli a přijít tomu na kloub, nechte ho to zkoušet. Bude zkoušet tam dát jednu nohu, druhou a přijde na to. Případně pokud to trvá moc dlouho, můžete mu pomoct s dalším krokem, pomoci mu trochu, ale nemusíte pro něj dělat celou věc. Dejte dítěti hned na začátku zprávu: Samozřejmě, že od tebe očekávám, že to rozlouskneš.

A například když dítě nebo batole spadne, když se učí chodit, a vyděsí se a začne plakat, nechte ho běžet k vám, nemusíte běžet vy k němu. Samozřejmě pokud má zlomené obě nohy, běžte za ním,ale normálně samozřejmě nemají zlomené obě nohy, nechte ho běžet za vámi, ať se utěší na vašem těle, držte ho, mějte ho na klíně nebo noze, ale nebuďte zcela centrovaní na dítě, protože to dává dítěti pocit, že nevíte, co dělat. Pořád říkáte: „Chtěl bys tohle, chtěl bys, aby maminka udělala tohle a tatínek tamto. Chtěl bys ke snídani tohle nebo tamto.“ Ty děti to rozčiluje, protože se uvnitř chtějí cítit klidně. Chci, aby rodiče věděli, co mají dělat a neptali se mě. Protože já jsem jen dítě a nechci to říkat tobě, co máš dělat. Nechci řídit tvé aktivity, chci, abys věděl, co máš dělat. A budu pozorovat to, co děláš, uvidím tě pracovat a mluvit s dalšími lidmi, uvidím tě dělat různé věci, které děláváš. A tohle je můj způsob učení - budu vedle tebe a budu tě následovat.A potom, až budu připravený, tak tě budu imitovat, protože to je můj přírodní impuls, nemusíš mi to nařizovat: Teď udělej tohle a teď udělej tamto. Prostě to nech na mě. Já ti začnu pomáhat, ještě uvidíš.

 

Když jsem porozuměla tomu, co jsem pozorovala v džungli a potom jsem viděla důležité aspekty lidské přirozenosti, poté, co jsem hovořila o tom, jak zle zacházíme s miminky a dětmi, dalo se předvídat, že vyvstane otázka: „A co my, se kterými bylo zacházeno špatně a nevhodně? Jak můžeme tyhle principy využít a udělat z toho něco psychoterapeutického?“ A to byla těžká otázka. Zabralo to delší dobu. Jak se říká nemožné trvá o něco déle. Pozůstatek těchto zkušeností a chybějících zážitků vytvořil určitou formu přesvědčení a názorů. Jsou to nevědomá přesvědčení, která cítíme jako:

-       Nikdy nemůžeš udělat nic správně.

-       Nejsi láskyhodný.

-       Musím o všechny starat.

-       Nemůžu se postarat o nikoho, protože jsem k ničemu.

-       Jsem prostě špatný.

-       Cokoliv udělám, bude špatně.

-       Jsem svatoušek a musím být svatoušek pořád.

-       Nebo takové ty řeči, na které nelze odpovědět, že do mě uhodí blesk, že budu zdecimovaný, zmizím.

-       Maminka a tatínek mě opustí.

-       Musím být pořád hodný -  ať už je to cokoliv.

Tahle přesvědčení, která do nás byla vložena někdy v kojeneckém věku ještě předtím, než jsme měli schopnost vůbec cokoliv posoudit,jsme převzali od našich autoritativních postav, protože je naší přirozeností tak činit, nemůžeme se podívat do zrcadla a říct si: „Dobrá, jsem milá malá holka, mám všechno, co potřebuji, jsem inteligentní a okouzlující, mám malé růžové šatičky a je mi prostě dobře.“ Nemůžete to udělat. Pocity ohledně sebe a čehokoliv dalšího můžete dostat jen od svých autorit. Takže když na mě moje matka pohlížela stylem: Proč mě prostě nenecháš být samotnou - tohle mi říkala, když mi bylo okolo dvou let - nemohla jsem cítit, že se mýlí ona - to vidím až teď, cítila jsem, že je něco špatně se mnou. Cítila jsem, že nemůžu být ta správná věc, něco, co by chtěla. A nevěděla jsem, jak být správná. Možná právě proto jsem se stala takovou idealistkou. Snažila jsem se být tou správnou, abych byla přijímána.A přesně tohle děti dělají. Přijmou autoritu těchto lidí a prostě tomu věří. Ty pozůstatky do současnosti a budoucna ve vašem životě zůstanou ve formě nevědomých názorů a přesvědčení. Jinými slovy věřím věcem jako: Nikdo mě nemůže nikdy milovat. Nikdy nedokážu udělat nic správně. Umím věci jen začít, ale nedokončím je. Či naopak. Na co sáhnu, to bude blbě. Musím všechno dělat správně. Musím se starat o emoční potřeby své matky. Cokoliv budu dělat, nemůžu ji zaujmout. Cokoliv to je, stává se to základním pocitem, který o sobě máma také o vztazích, které mám s ostatními.

Nemusíme je povzbuzovat, aby důvěřovali přírodě, tendencí je důvěřovat přírodě, ale abychom jim umožnili tak učinit, musíme jim ukázat, že my věříme přírodě.Protože máme tu ohromnou sílu autority a také toho, co jim dáváme najevo a tím nemyslím, co jim říkáme, protože to, co jim říkáme, často není to, co očekáváme. Jak jsem říkala příklad: "Buď hodná!" Tohle nedává najevo, že očekávám, že bude hodná. Naopak očekávám, že budeš zlobit, zlá, ať už je to cokoliv. „A teď musíš předstírat, že jsi hodná“.Takže jaká očekávání dítě přijme od svých autorit, tomu bude věřit.

 

Takže jsme vytvořili několik pravidel pro rodiče, kteří chtějí dát věci do pořádku:

Pravidlo číslo 2 je: Nedělejte dítěti to, co byste neudělali sobě.

Pravidlo číslo 1, které stojí nade všemi ostatními: Nikdy nedělejte dítěti něco, následkem čehož bude mít ze sebe špatný pocit.

Protože tohle děláme. A je to takový zvyk. I když si myslíme, že je to instinktivní, tak ne, je to zvyk, kulturní zvyk. Koukáme na děti tímhle způsobem, nemusíte ani nic říkat, stačí, když změníte tón. A dítě už ví, že jste proti němu. Já se svoji autoritou vím- a to mi můžeš věřit - že ty nejsi dobrý. Takže co rodičům říkám...Všeobecně jsou zhruba dva způsoby, jak zacházíte s dětmi. Jedním z nich je trestání a obviňování. Moc jsi zlobil, stoupni si do rohu, naplácám ti na zadek, nebo cokoliv, co říká, že dítě zlobí/je zlé. Ten další je benevolentní: Klidně se projdi po matčině obličeji, zlatíčko, to přece vůbec nevadí. Všechno, co děláš, je v pohodě. To je pro dítě absolutně dezorientující. Dívá se na vás a snaží se zjistit, o co tu jde, co jim neříkáte. Čekáte, že vás bude navigovat dítě. A dovádí je to k zuřivosti a hněvu. To můžete vidět snad všude.

A lidé se často ptají: „A jaký je další způsob? Neznáme žádný jiný způsob kromě trestání nebo shovívavého přístupu“ Takže ten správný způsob, který si snad nikdo neuvědomuje, že existuje, je "informační". Pokud skutečně rozumíte, že je dítě bytostně sociální, tak poté také porozumíte, že to, co chtějí, je informace. Chtějí vědět, co se děje. Nemusíte se u toho vztekat, když komentujete, co dělá. Prostě jim dejte vědět. Řeknete mu: „Dej sem tohle a tohle dej tam.“ A neobsluhujte dítě, ale nechte dítě obsluhovat vás. Stejně jako jsem to řekla Johnu Michaelovi: "Mohl bys mi podat ty věci?" Ale neříkala jsem mu, jak úžasný a okouzlující byl, nechválila jsem ho. Samozřejmě, že to udělá správně. Budu ho snad urážet tím, že mu řeknu: "Ó, jak krásně jsi to udělal!"? Je mu šest let, je schopný.

Takže hlavní myšlenkou je neobviňovat, nechválit, protože je to urážka. Očekávejte, že to děti udělají správně. A potom zapadnete i vy do jejich očekávání. Jsou klidné a šťastné. Není tam žádný konflikt. Všechno to zapadá a je to přesně způsob, jak to vymyslela příroda.

Jak změnit ta přesvědčení, která do nás byla naprogramována v raném věku a jak tam zůstat. Někdy  se snažíme to překrýt a vypadat sebevědomě, jít na párty, snažíme se vypadat jako hodná holka nebo hodný chlapec, nebo být zlobivý kluk - toulat se někde v partě.Pointa toho všeho je, že operujeme na základě toho pocitu, který ohledně sebe máme právě teď, ten pocit je, že jsme špatní, nesociální atd. Porozuměla jsem tomu, že to, co nás zraňuje v přítomnosti, nejsou naši rodiče nebo cokoliv jiného či nějaká minulost. Zraňuje nás jen to, čemu věříme v přítomnosti. Samozřejmě ten zvyk, to přesvědčení bylo vybudováno někdy v minulosti, ale to, co nás zraňuje právě teď je to přesvědčení, které máme právě teď, v tuto chvíli v sobě.

Takže jak se to snažíme s mými klienty přesměrovat? Snažíme se zjistit, jaká jsou ta přesvědčení. A vracíme se zpátky a zkoušíme zjistit, jaké zážitky v dětství zformovaly tyto názory.A i když si spousta lidí si stěží vzpomene, co se dělo v dětství, mají jen velmi málo vzpomínek, můžeme to zjistit a také to zjišťujeme. A vidíme, jak dospěli k takovým názorům, které ohledně sebe mají. Díváme se na to jako dvě inteligentní dospělé bytosti a nejen že vidíme, že nejsou pravdivé nyní, ale nebyly pravdivé ani předtím .A obhajujeme ten případ. Je to jako představení u soudu. Obhájíme klientův vnitřní systém,který funguje jako jakýsi soudce. A díváme se na důkazy z minulosti a ze současného chování, které vyvstává na základě těchto přesvědčení. Takže své další zážitky si vytváří na základě těchto přesvědčení. Očekávají, že s nimi bude určitým způsobem zacházeno. Nalézají osoby, které s nimi takto zacházejí. Kvůli těm následkům trpí. Říkají, že chtějí něco jiného, ale neočekávají to. Naneštěstí dostanete, co v životě očekáváte, ne to, co chcete. Protože vaše přesvědčení fungují tak intenzivně. Přesvědčení a očekávání je to samé. Takže děláme to, že se snažíme přesměrovat pozornost intelektuálně, mluvením o tom, jak tyto názory vznikly, jaké jsou, a jestli dávají nějaký smysl. A stane se něco, co tedy není rozumové, i když naše práce je intelektuální díky tomu, že se spolu jen bavíme, obhájíme to a v určitém bodě se to obrátí.Někde v nevědomé části, kde jsou nevědomá přesvědčení, to jsou ta, která motivují naše spontánní chování.Ta, která způsobují, že se chováme, jak se chováme. A také způsob, kterým se cítíme. A v určitém bodě se to obrátí a uděláme nové přesvědčení. A najednou ti lidé říkají: Páni, najednou potkávám takové lidi, které jsem v životě předtím nepotkal. Chovají se ke mně tak hezky.Kde byli?Často se začnou i úplně jinak oblékat, vypadají jinak, začnou jinak mluvit. Mění vlastně svá přesvědčení. Je to zlepšovací proces. Někdy jim řeknu, aby to jen předstírali, jakoby byli režisérem i hercem v nějakém filmu. A jak by se chovali, kdyby tomu věřili. To jedna z metod. To, co děláme, je, že měníme nevědomá přesvědčení.

Objevila jsem, že každý z nás... a teď nemluvím o psychoticích, lidech, kteří jsou narušení opravdu nějakým "chemickým či organickým způsobem"...ale myslím tím ty normální neurotiky jako jsme my, což se týká většiny společnosti, snad každého, že máme společnou špatnou věc. Není to tak, že bychom všichni měli různé problémy. Všichni máme společnou problémovou věc. Jednoduše: Máme špatný pocit sami ze sebe. A je to pravda.  A vždycky  si říkám - dobrá, tento klient tentokrát bude mít nějaký jiný problém, ale v životě nikoho takového nepotkala. Že by měl nějakou jinou špatnou věc. Ne, my všichni máme ze sebe špatný pocit.

Je důležité respektovat a opravdu rozumět tomu, že je dítě vnitřně sociální. Nemusí se to učit být sociální. Je těžké to pochopit. Ale jakmile to pochopíme, pocítíme, že je to správné, přirozené. A dítě na to reaguje.Jakoby na to pořád čekalo. A myslím, že na určité úrovni také čekají. Mají na to radar a čekají na správné zážitky.  A neustále nás tlačí, aby získaly ty správné zážitky. Takže když přijdou, tak na to reagují, jsou připraveny. Opravdu chtějí.

Jedna z technik, která pomáhá k té přeměně, kdy rodič  odporoval, vyhrožoval a přikazoval: „Budeš dělat tohle, jinak...“ atd. Jak přimět dítě dělat to, co chcete vy, aby dělalo, aby se chovalo sociálně,tak namísto trestání nebo nadávání dítěti, že něco neplní, například povím 2-3letému: "Vezmi si hračku do jiné místnosti."Jasné? Řeknu: "Vezmi si hračku do jiné místnosti." Rozhodně by to nemělo být tímto způsobem: "Mohl by sis prosím vzít svou hračku do druhé místnosti?" Zní to, jako bych vůbec nevěřila, že to vůbec udělají. Je to zabudováno v tónu mého hlasu. Že ho úpěnlivě prosím. A tohle způsobuje, že se dítě cítí vnitřně nejisté, protože nechce, aby u něj matka škemrala. Chce, aby jeho matka byla sebevědomá a věděla, že si vezme svou hračku do druhého pokoje.Takže jsem mu řekla: Drahoušku, vezmi to do druhé místnosti. Udělala jsem to, co, on předtím nikdy nezažil, alespoň prvních 5-6 let slyšel spíše: „Prosím, mohl bys to vzít... Udělal bys to prosím? Byl bys...?“ Je to otravné. Neustále opakovat a opakovat do morku kostí.Otravné pro každého, matku, dítě, či kohokoliv, kdo to slyší. Protože dítě ví, že se neočekává, že to udělá. Matka začala hru a trpělivost všech je menší a menší.A při nějaké příležitosti už toho má matka plné zuby a pak se děje kdovíco.

 

Takže způsob, jakým to udělat,že to dítě udělá, a bude spolupracovat a bude sociální, je, že řeknete: "Vzal bys hračky do jiné místnosti ."a pokračujete v rozhovoru. A když to neudělají, nedívejte se na dítě nějak zlostně nebo s odsouzením,prostě běžte a dejte ty věci v klidu do druhé místnosti sami.  Ale nebavte se o tom s dítětem, už jednou jste to jasně řekli. Očekávali jste, že to udělá a on to neudělal. Takže zmeškal loď. Není tam žádná interakce.  Žádné nadávky, žebrání nebo naléhání. Je vynecháno. Když se nad tím zamyslíte, tak velmi sociální stvoření nemůže unést to, že bude vynecháno. Většinou okolo toho děláme velký humbuk, nepříjemnosti.Vyžadujeme to, zaobíráme se tím. Prostě se tím nezabývejte a běžte to udělat sami. A on uvidí, že život běží dál. Takže příště to dopadne... a většinou se to stává jednou, dvakrát, ale oni nechtějí být vynechaní z nějaké akce.

 

KONEC VIDEA.

 

Shrnutí Principů z knihy Koncept kontinua naleznete ZDE

Jak se dá žít s respektem k dítěti v dnešní společnosti ZDE

Jaké jsou "odporující" praktiky v praxi ZDE

Proč skupiny dětí v kmenové kultuře a v našich školách jsou natolik rozdílné ZDE

 

Vsuvka z knihy VYCHOVÁVÁME DĚTI A ROSTEME S NIMI od Naomi Aldort

Co je to rozmazlování

Někdy se rodiče obávají, že když se dítěti osobně hodně věnují, bude "rozmazlené", a to pak naruší jeho sociální vývoj. Tito rodiče si přejí, aby se dítě vnímalo jako součást komunity a ne jako její střed. Často si berou příklad z kmenového života nebo života ve velkých rodinách, kde je dítě součástí širšího sociálního prostředí. Idealizovat si kmenový život znamená jen zavírat oči před realitou naší doby a naší kultury. Nukleární rodina není kmen a nedává větší zkušenost s komunitou; dává nicméně pocit sounáležitosti. Pocit, že do rodiny patříme a že do ní každý nějak přispívá, je dán tím, že se o každého individuálně pečuje a že máme úzké vzájemné vztahy. Život se nemusí tošit jen kolem jediného dítěte v rodině, a přesto mu věnujete dostatek pozornosti. není totiž jediné, komu doma věnujeme pozornost; vnímá se jako součást rodiny a učí se vnímat potřeby druhých. Všichni členové rodiny mají stejnou hodnotu. Věnovat pozornost je totéž, co krmit a pečovat; je to odpověď na lidskou potřebu. Dítě poznává svou cenu tím, že je hodno našeho času a pozornosti. Učí se znát cenu svou i cenu ostatních tím, že vidí, že pečujete sami o sebe a o své blízké; máte-li cenu vy, má ji také.

Mnoho rodičů touží po životě v komunitě, neboť se jim líbí, že má dítě kontakty s dalšími lidmi a dětmi a jeho potřeba společných činností a her je dostatečně naplněna. Chcete-li takto vychovávat, spojte se s dalšími rodinami, bydlete s někým společně atd. Ale nezapomeňte, že i tak dítě potřebuje vaši plnou pozornost, kdy se věnujete jen jemu, možná že méně často, ale ani to vždy neplatí. 

V dnešní nukleární rodině má dítě matku, otce a možná jednoho sourozence. Není tam nikdo další na hraní. Hrát si sám není řešení, i když do určité míry to některé děti baví. není třeba se ale bát podnikat to, co je typické pro malé moderní rodiny. Věnovat se svému dítěti, to je láskyplná odpověď, když si dítě může hrát většinou jen s vámi. Věnovat se dítěti nemusí znamenat, že nebude mít smysl pro kolektiv, pokud to děláte s mírou a pokud dítě vidí, jak o sebe vzájemně pečují ostatní členové rodiny.

Je třeba uchopit přítomnost a nalézt v ní nové kvality, které obohacují lidské bytosti. Jsme-li spokojeni s tím, co je, dokážeme do toho zabudovat i své hodnoty, ať už je naše sociální postavení jakékoli. Lidé, kteří dnes rostou v nukleární rodině, jsou jiní, než byli ti, kteří vyrostli jako součást kmene; naskýtají se jim jiné možnosti a příležitosti. To, že dítěti čteme knihu nebo s ním rozmlouváme, z něj neudělá samolibého sobce; vede k rozvoji individuálního myšlení. Dítě vyrůstá a patří do naší společnosti, která oceňuje individualitu a přínos každého jednotlivce do společného celku. Žádný systém není lepší či horší; jsou to zkrátka různé cesty, jak být člověkem a jak se z toho radovat.

Obava, že bude dítě rozmazlené, se jen přidává k obavám, že dítě "zkazíme" láskou, hlazením, laskavostí a upřímností. Nemusíte omezovat svou lásku, abyste nezkazili dítě. Je samo s maminkou, a pokud jeho vztahové potřeby nejsou naplněny, naučí se leda nedbat na jiné a cítit se bezcenné. 

Mnoho rodičů by chtělo napodobit další charakteristický rys kmenového společenství, a to je nechat batolata, aby se motala kolem jejich činností, a tak si je postupně osvojila a přidala se k dospělým. Ale život se změnil. Činnosti, které dnes může dítě doma vidět, jsou často vykonávány jedním dospělým, jsou statické (u počítače, u stolu, u dřezu, atd.) a nejsou pro dítě zajímavé ani stimulující. Některé základní úkony, které chce umět, vyžadují osobní vysvětlování, a některé jsou zcela odlišné od toho, co se dá doma pozorovat.

V nukleární rodině má malé dítě potřeby nastavené na pozornost rodiče, a to není dobře, ani špatně; je to prostě současná realita, která mu prospívá a přináší radost. Tento způsob umožňuje dětem stát se nezávislými mysliteli a objeviteli, jako byli Einstein, Edison či Mozart. Vyrůstají z nich empatičtí dospělí, neboť zažívají laskavost, vlídnost a lásku a mají tvůrčí myšlení, protože podporujeme jejich individualitu.

Dítě se s nadšením chopí jakékoli kultury, do které se narodí. Příroda dala lidem velkou flexibilitu a není zdaleka jen jeden způsob, jak dobře vyrůstat. Abychom dosáhli lásky a vnitřního míru, je třeba brát život spíše takový, jaký je, než si přát žít v jiných podmínkách. Naplňovat ty dětské potřeby, které se projevují v naší společnosti, a radovat se z hodnot, které přináší. Štěstí znamená vybírat si to, co je k dispozici. Naše úzkosti pominou, když se budeme radovat z toho, co máme a předáváme svým dětem, a uvolníme proud naší neskrývané lásky.

 

Zdroj: ALDORT, Naomi. Vychováváme děti a rosteme s nimi. Vyd. 1. Praha: Práh, 2010. ISBN 978-80-7252-287-3.


Copyright © 2018 Moudrá Kočka Rights Reserved.